Cestopisy

 

Tady je vévodovo Lucemburkovo

S Lucemburskem jsme na sebe tak jako pěkně pokukovali. A pomrkávali a jsme se vzájemně lákali. A nejlevnější pohonné hmoty v západní části Evropy, to je hezká vějička na ptáčka. Jenže když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají....

 

Toskánské jaro 2

Při svých minulých cestách Štěpánka s Ondrou objevili zajímavý poloostrov vybíhající do moře na jihu Toskánska nedaleko městečka Orbetello. A luxusní místo ke spaní na 42°28´3.699"N, 11°11´14.649"E. Ve stínu pinií, pár desítek metrů k moři, blízko silnice a přesto poměrně stranou, koncem března parkovací automat stále přikrytý slušivým šedým oblečkem.

 

Toskánské jaro 1

Říkají, že tok řeky neurychlíš. Když se Ti však zda být už zima dlouhou, nastartuj s jejím blížícím se koncem obytné auto a odjeď do středomoří. Díky předjarní cestě do Toskánska víme, že takový počin příchod jara do našeho života uspíšit může.

 

Peloponeský kruh se uzavírá

Návštěva u Jiřinky a Freddyho v Agios Andreas se nesla ve velmi přátelském duchu, chvíli jsme poseděli my u nich, chvíli oni u nás. Po pár studených dnech ráno navíc sluníčko opět zářilo v plné síle. Naši noví přátelé brzy odjeli shánět novou hadičku, když z té původní začala odkapávat voda, my jsme se vydali na závěrečnou etapu naší řecké cesty.

 

Kam za sněhem? Na samý jih Řecka.

Jak si tak postupně projíždíme kolem Peloponesu, počasí se stále více odklání od teplého konce října do studeného konce listopadu. A také deštivého a také na vrcholcích hor... brrr, škoda mlčet.

 

Země kamenných věží - poloostrov Mani

Těšil jsem se na nový rok 2019. Kořením novoročního cestovního guláše měly být dny na ostrově Kythira a poznávání nejjižnější části Peloponesu, polostrova Mani. Kraje kamených věží a krevní msty.

 

Na ostrov byzantské historie - Monemvasia

Do Monemvasie jsme se opravdu těšili, obrázky z google dávály tušit, že to bude jedno z top míst vánoční cesty. Sedíme večer v hospůdce u přístavu v Geryfě, v krbu praská oheň, těšíme se na další řeckou mňamku. Srkáme skvělé místní červené a přes sklo sledujeme blikající světélka protějšího bývalého ostrova. Reflektory aut nám ukazují, kde zítra půjdeme po hrázi k zatím tajemnému středověkému městu.

 

Učíme se couvat a hledáme kostelíky

Ještě večer po prohlídce královského hradu v Mykénách jsme vyrazili na dlouhou cestu k jihu poloostrova Pelopones, jejíž cílem byl maják na nejjižnějším bodu pevniny Řecka. K němu jsme však ještě měli daleko.

 

Vánoce pod ochranou pevnosti

Po plačtivém prvním svátku vánočním se Pelopones probudil do slunečného dne svátku druhého. Mraky se ještě honí po obloze, vzduch i když chladný je průzračný. Napflio se svými útesy, vánočně rozkvetlými keři a okolními horami jakoby na dosah láká k důkladné procházce.

 

 

Kde Herakles zabil lidožravé ptáky

Probouzíme se do mlhy, tráva v okolí auta se bělá jinovatkou, v nadhlavníku však prosvítá azurově modrá. Jen co se mlha trochu zvedne, vyrazíme na štědrodenní pěší výlet okolo Stymfálského jezera. Protože jsme na parkovišti 37°51´24.377"N, 22°26´58.457"E úplně sami uprostřed přírody, zkusíme "vypustit" kocoura zvyklého na pravidelné domácí vycházky. Úplně si nejsem jist, ve které dušičce je víc strachu, zda v té jeho nebo v našich.

 

Slavnost slunovratu u Korintského zálivu

Když naši předci zakládali tradici Vánoc, nejspíš netušili, v jaký komerční, společenský a ekonomický chaos se oslavy těchto svátků zvrhnou. Naštěstí před našimi předky žili ještě jejich předci a ti jistě ne méně radostně, spíš s větší pokorou a úctou k přírodě slavili svátky Slunovratu. Abychom předvedli třeba o zlaté neděli dopoledne před nějakým nákupním střediskem podobnou slavnost, na to ještě síly ani vědomosti nemáme. Odjeli jsme tedy pár dní před svátky do Řecka a tam u Korintského zálivu jsme si udělali malou soukromou oslavu dne, kdy se sluníčko začíná vracet znovu k našim krajinám.

 

Ve stopách Peregrinos - Leon a Galicie

Posledním velkým městem na Svatojakubské cestě před Santiagem de Compostela je Leon. Jako svou základnu ho vybudovali Římané v roce 67 před naším letopočtem a do 3.století se vyvinul v politické centrum severozápadní části Iberského poloostrova. V roce 996 ho zničili Maurové, ale pod jejich nadvládou dlouho nezůstal. Už král Alfons V., který zemřel v roce 1027, ho vybudoval znovu. V 10. - 12. století byl Leon centrem království, které sahalo od Atlantiku až k francouzské řece Rhoně. O svůj vliv město přišlo v roce 1230, kdy bylo království Leon spojeno s Kastilií a hlavním střediskem tohoto spolku se stal Burgos.

 

Ve stopách Peregrinos - Kastilie

Nedaleko města Logroňo, u jezera na souřadnicích 42°26´59.36"S -2°30´3.99"Z postávají i místní camperisti, přijíždíme sem pozdě odpoledne, všude je tu živo a hlučno. Okolo malé přehrady je hodně zeleno, v lesíku s parkovou úpravou lidé využívají místa připravená na grilování a piknik. Přesto zde večer zůstáváme téměř sami, zvláště ve víkendových dnech se situace pravidelně opakuje. Chceme jezero objet na kolech, tedy by bylo dobré si ráno přivstat, s tím však máme malé potíže :-). Stezka je velmi dobře sjízdná, později dopoledne už přeplněná místními obyvateli.

 

Ve stopách Peregrinos - Navarra

Saint Jean Pied de Port, tady to pro mnoho lidí začíná. V městečku se už v raném středověku setkávaly tři ze čtyř nejvýznamnějších větví svatojakubských cest do Santiaga de Compostela. Právě odtud se na trasu vydává mnoho Peregrínos, poutníků označených bílou mušlí na batozích. Cestu lze absolvovat i na kolech, my ve stopách poutníků putujeme obytným autem.

 

 

Litva - podél velké řeky

Míříme od moře do vnitrozemí navštívit Kaunas a skanzen v Rumšiškes. Z Klaipedy sem lze dojet po dálnici, těch v Litvě mnoho kilometrů není a na klasickou dálnici tak, jak ji známe z Evropy, můžeme zapomenout. Pro auta do 3,5 tuny hmotnosti není jízda po těchto komunikacích zatím zpoplatněna. Z dálnice bychom však toho mnoho neviděli. Proto asi v polovině cesty odbočíme na jih a přes Šimkaičiai dojedeme k silnici, jež kopíruje břeh řeky Němen. Ten je nejdelší a nejvodnatější řekou Běloruska, ústí do Kurského zálivu, když před tím mnoho kilometrů tvoří hranici mezi Litvou a kaliningradskou částí Ruska. V Litvě mu říkají Nemunas. Je zajímavé sledovat alespoň kousek z jeho více než 1000 km dlouhé poutí. Někoho možná tok překvapí svou mohutností, potkáme tu hodně rybářů, najdeme i dost míst vhodných k přenocování na břehu. Na protější stranu můžeme dojet jen přívozem, občas na nějaký narazíme.

 

Litva - cesta po pobřeží

Ve starobylém městě se s Lotyšskem rozloučíme, přirozená cesta zpět k baltskému pobřeží nás nejprve zavede do litevské Kretingy. Byla jedním z nejvýznamnějších klášterních center Litvy, komunita Bernardinů se tu usadila v roce 1602 a klášter fungoval až do roku 1945, kdy jej zrušil komunistický režim. Po osamostatnění se sem přestěhovali františkánští mniši a štíhlá věž zdejšího klášterního kostela je dodnes přirozenou dominantou města.

 

Lotyšsko - baltský roh

Podíváme-li se na mapu Lotyšska, obrys mořského pobřeží může při troše fantazie připomínat obličej nosorožce z profilu. Mys Kolka ční stejně jako roh tlustokožce rezolutně vzhůru. A jestliže lovci věřili v nadpřirozené schopnosti prášku z rohu nosorožce, my věříme, že i nás lotyškou pobřežní cestou čekají nezapomenutelné zážitky. Podél Rižského zálivu po necelých 100 km dojedeme k vrcholu rohu, do Národního parku Slitere.

 

 

Lotyšsko - Riga a Kemeri - z města do lesů

Kde jinde začít návštěvu Lotyšska, než v jeho hlavním městě. Navíc, když Riga je opravdu městem hezkým a příjemným, když patnáct minut od centra můžeme "bydlet" v camperu v městském kempu (a doplnit tam všechny potřebné a vypustit všechny nepotřebné kapaliny).

 

Litva - Vilnius a Trakai, symboly dávné minulosti

Do hlavního města Litvy Vilniusu nemáme dlouhou cestu, nezastavit se u hradu Trakai by bylo nenapravitelným hříchem. Vždyť toto město ve středověku soupeřilo o politický a vojenský vliv se samotným Vilniusem a zdejší pevnost, na kterou se jezdí dívat desítky tisíc turistů z celého světa, byla jednou z prvních třech pevností (spolu s Vilniusem a Kernave), které bránily srdce země před nájezdy Germánů.

 

Litva - lidmi téměř nepovšimnutá Dzukia

Abychom dojeli do Litvy, musíme absolvovat téměř 1000 km jízdy Polskem. Míst na spaní je cestou mnoho, půvabné na břehu mohutné řeky na 52°37´25.92"S 21°34´59.34"V ve vsi Branszczyk. Řeka, u které se ráno probouzíme, se jmenuje Bug a na hranice odtud zbývá nějakých 300 km.

 

 

Malé Karpaty - přes tajemné hrady

Až dosud jsme krom samotného jihu poznávali východní úbočí Malých Karpat. Vynechat západní část a sever pohoří by však byla obrovská škoda, čekají nás sice trochu náročnější pěší výlety s větším převýšením, o překrásné výhledy však nebude nouze. A k tomu tajemné zříceniny ještě tajemnějších hradů.

 

Malé Karpaty - vinařské a výhledové

Spěcháme z města do přírody, jen ještě malý moment. Svätý Jur, starobylé městečko se sedm století trvající vinařskou tradicí, městská památková rezervace. První písemná zmínka o něm je z roku 1209 a týká se rozšíření práv už existující osady. Umění místních vinařů bylo příčinou povýšení města na královské svobodné a udělení práva vybudovat hradby v roce 1647. Atmosféru městečku dnes dodávají zachovalé vinařské domy v horní části náměstí. Hledáme místo na zaparkování případně přespání v autě v centru, odstavné plochy jsou malé a nerovné. Jeden nocleh pro jedno až dvě auta však najdeme ve vinicích na 48°14´39.31"S 17°12´12.02"V. Protáhlé náměstí končí ulicí, která křižuje hlavní průtah městem, za ním pak můžeme zaparkovat k prohlídce města.

 

Malé Karpaty - Děvín a Bratislava

Pro karavanisty, kteří preferují rozmanité aktivity při výletech obytnými auty, jsou Malé Karpaty skvělou volbou k prožití pestrých dní. Historie starých hradů, hlavní město Slovenska, výlety na kolech, ochutnávka skvělých malokarpatských vín nebo šplh do prudkých svahů za dalekými výhledy. A při tom si třeba představovat, jak to "tenkrát" mohlo tady být.

 

Město hudby a utajený klenot

Jak my máme v myslích zabudovanou teorii o hustém osídlení Nizozemí, a ona je v podstatě velmi správná, tak severo-středo-západ téhle země je trochu vyjímkou. Po pár dnech ježdění na kolech nebo chození pěšky po nizozemských národních parcích se už docela těšíme do města. Tím příštím má být Zwolle.

 

Kde se krávy pásly na lodích

Giethoorn je vesnice na vodě. V době jejího vzniku prý farmář, který chtěl nakrmit krávy, nejprve je musel odvést na pramici a tam jim připravit hromadu sena. Jiná možnost nebyla, domy Giethoornu stály na vodě. Dnes je tato část vesnice středem pozornosti mnoha cestovních kanceláří včetně těch pro Asiaty, to se naštěstí nedá povědět o zbytku národního parku Weerribben – Weiden, jehož součástí Giethoorn je.

 

Bašta moderního pastevectví - NP Dwingeldervelt

Národní park Dwingeldervelt na kole, to už není ani osmička. To je malá bambule, velká bambule a čepice :-), takový tvar cyklovýletu ukazuje mapa. 52°50´16.849"N, 6°28´5.115"E je malinké parkoviště v lese "na vrcholu" té malinké bambulky. Hned za rohem je větší parkoviště a kemp. Takový tvar výletu nám dává příležitost "prchnout", kdyby se nám tu nelíbilo. Nikdo neprchal, přestože se znovu ochladilo a odpoledne i voda z nebe hrozila a nakonec i spadla.

 

Park "horských" jezer

Už někdy od půlky noci bubnuje déšť na střechu auta, občas sepne topení nastavené na teplotu 14°C uvnitř. V posteli je příjemně teploučko, na plánovaný cyklovýlet do národního parku Drents Friese World to však moc nevypadá. I kocour, noční tulák, spí schoulený na sedadle spolujezdce. Jediné, co nás nutí k nějaké ranní činnosti, je dohoda s farmářem o spaní na jednu noc a potřeba něco do auta doplnit a něco z něj vylít.

 

Severní bažiny - země ptáků a koní

Lauwesmeer - další národní park severu Nizozemí, další rozlehlé vodní plochy, další porosty rákosu do nedohledna. Jen tato voda je trochu slaná, propojená s mořem. Na jižní straně jsme našli dvě místa vhodná pro přenocování, obě zdarma, nedaleko od sebe a z obou jsou značeny pěší okruhy k poznání přírody parku.

 

Šikmá věž a vodní říše

Do Fríska jedeme nejkratší cestou z Texelu dálnicí po hrázi přes Zuiderzee. Obě obří stavební díla povstala z vod po katastrofálních záplavách počátkem minulého století. Při přejezdu toho není moc vidět, přesto už jen pocit, že jedeme někudy, kde ještě před ne dávnou dobou bylo jen spousty vody, je unikátní. Všechno ještě umocňuje zastávka na vyhlídkové věži, tam šplhá každý turista a každý domácí jen kroutí nevěřícně hlavou, co na tom ti turisté mohou vidět. My třeba Malibu z ptačí perspektivy :-).

 

Duny ostrova Texel

Na Texel, největší a nejnavštěvovanější nizozemský ostrov, se jezdí lodí a cesta s obytným autem není levným špásem. Tři kilometry vzdušnou čarou tam a tři zpět za 54 EUR. Kocour byl černým pasažérem, naštěstí si ho lodník nevšiml.

 

Zuiderzee - kolem přehrady, která bývala mořem

Z Haarlemu vyjíždíme pozdě odpoledne, obloha se už od oběda povážlivě zatahuje mraky. Snad ještě kousek popojet a najít nějaké fajn místo na spaní.

 

Jak jsme se nepodívali do Amsterodamu

Po dni prožitém v dunách na pobřeží Severního moře se zase vracíme "mezi cihly" do civizlizace. Do Amsterodamu se jede pár kilometrů po dálnici a na samé hranici národního parku stojí jedno z nejhezčích nizozemských měst Haarlem.

 

Písek národního parku Zuid - Kennemerland

Po chaosu, davech lidí a sice krásných, přesto lidskou rukou vypěstovaných barvách proslulé zahrady jsme zatoužili znovu po změně, jedeme k moři a do dun.

 

Bez Keukenhofu to nejde

Nejspíš se všichni muži nějak domníváme, jak od volantu vládneme našimi obytnými vozy. Jarní návštěva Nizozemí však odhalí pravý stav věcí. Do proslulé zahrady představující největší kolekci cibulovitých rostlin na světě by jen kvůli tulipánům, narciskám a hyacintům žádného soudného chlapa nikdo nedostal. To dokáže jen opravdový vládce obytného vozu....

 

Malý Amersfoort a velký Utrecht

Amersfoort a Utrecht, chtělo by se říci malý a velký, jenže v tom malém bydlí skoro sto padesát tisíc lidí a v tom velkém přes třista. Přitom od sebe jsou vzdáleny sotva dvacet kilometrů. Takhle vypadá v praxi "hustý".

 

Nizozemská vřesoviště - národní park De Hoge Weluwe

Také o návštěvníky národního parku De Hoge Veluwe z řad majitelů obytných aut je dobře postaráno, pár set metrů od jižního vchodu kempaři najdou své zázemí. Volnomyšlenkářští camperisté zde mají situaci poněkud ztíženu.

 

Nizozemská vřesoviště - národní park De Salandse Heuvelrung

Když jsem si před mnoha lety přinesl domů největší knihu svého života – Encyklopedii národních parků Evropy, překvapila mě nizozemská kapitola. Netušil jsem, že tato přelidněná indrustriální země chrání více než dvacet národních parků.

 

Obytným autem do pohoří Harz část druhá

Opouštíme nocležiště u Altenau a pokračujeme do Goslaru. Aby byl výlet pestrý, střídáme historii a města s pobytem v přírodě.

 

Obytným autem do pohoří Harz část první

Pohoří Harz najdeme v německé části Sasko - Anhaltsko, je nejvyšší na sever od Krušných hor.

 

Trani, Barletta, Lucera

Kdyby bylo léto, po projížďce národním parkem Alta Murgia už bychom nejspíš padali únavou, ale protože máme krátce po novém roce a zdejší teploty ne příliš odpovídají zeměpisné poloze místa, není od věci se ještě trošku "ohřát" na pobřeží. K tomu nám báječně poslouží tři historická města, Trani a Barletta na pobřeží, Lucera zase trochu ve vnitrozemí.



 

Historická Matera a národní park Alta Murgia

Při návštěvě tohoto koutu Itálie nesmíme vynechat kultovní město Matera vyhlášené do skal tesanými obydlími, která tvořila ještě počátkem minulého století jednu celou městskou čtvrť obývanou místní chudinou.

 

Půvabné Ostuni a oblast domků trulli

Jedním z nepůvabnějších městeček jižní Itálie je Ostuni. I proto v době vánočních svátků (v Itálii končí až svátkem Tří králů) je parkoviště 40°43´57.26"S 17°34´51.75"V, nejvhodnější pro přespání i prohlídku starého města, ve večerních hodinách beznadějně ucpané. Sem je prostě třeba přijet dopoledne.

 

Severní ostrov Rujana

Německá demokratická republika, Baltské moře, ostrov Rujana. V době normalizace jedna z mála destinací dostupných pro občana ČSSR.

 

Do Železných vrat

K soutěsce Železná vrata, k národnímu parku Djerdap, přijíždíme od jihu. Nejdřív si dáme malý předkrm v podobě prohlídky antické památky, potom se přichýlíme k Dunaji, pod soutěskou a nedaleko ústí už hodně širokému.

 

Vánoční Gargano

Prožít Vánoce a Nový rok ve středomoří je skvělá volba. Den je tady delší, víc svítí sluníčko a teploty zpravidla vystupují alespoň přes den někam ke dvouciferným hodnotám.

 

Údolí králů a národní park Kopaonik

Údolí králů, lákavá pozvánka už v samotném názvu.

 

Dobrodružství v pohoří Zlatar

Zatímco o Zlatiboru a jeho zajímavostech nějaké informace dohledáme, pohoří Zlatar je opuštěnou perlou jihu Srbska. Tady moc cizinců nepotkáme a budeme-li mít odvahu pustit se do poznávání po "bílých cestách neasfaltového typu", užijeme si spousty výhledů, přírody i dobrodružství.

 

Populární Zlatibor

Zlatibor je město, Zlatibor jsou hory, Zlatibor je kemp.

 

Národní park Müritz obytným autem

Po probuzení se u jezera nebudeme otálet s odjezdem. Na poznání národního parku Müritz máme dva dny a to není zrovna mnoho.

 

Postupimské Sanssouci a meklenburská jezera

Ke konci března už můžeme natrefit na pár teplejších dní v řadě a právě to je ta správná chvíle k návštěvě Melkenburských jezer, zvláště pak jejich z hlediska zachování původní přírody nejcennější části, národního parku Müritz.

Nalezeno: 64 | Zobrazeno: 1 - 50

1 2 »

Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace