Ardenská překvapení

Po dvou týdnech putování nizozemskými národními parky, městy a pamětihodnostmi jsme s Haničkou až nečekaně souhlasně pocítili touhu po změně. Pár dní v Belgii a Lucembursku ke konci cesty bylo v plánu, jen jsme nečekali tak rychlý pokles zájmu o zemi, kde se nám dosud tolik líbilo. Najednou nám chyběl pohled na alespoň nějaké kopečky.

Celý den jsme proseděli v autě, abychom večer zastavili v Tilffu. Kde to je? Úplně sám nevím, určitě ve vrchovině Ardenny, městečkem protéká říčka zaříznutá do hlubokého údolí. Jižně od Lutychu, který jsme prohopsali v odpolední dopravní špičce. Asi jsme si měli dobře prohlédnout sluníčko, při podvečerní procházce Tilffem už jsme tu příležitost neměli. A je tam podle do nebes vynášené aplikace Park for night místo pro stání obytných aut, na němž už dlouhou dobu stavební dělníci ukazují své umění a kde utěšeně roste několika podlažní dům. Ta aplikace je pochopitelně velkým pomocníkem na cestách, jen jí lze věřit asi jako právníkům. Slíbí všechny jistoty, jen soud / realita rozhodne často jaksi neočekávaně a za nás. Jediná opravdová pomocná ruka je pak k dispozici na konci mého vlastního ramene, spíme na krásném tichém malém parkovišti ve vilové čtvrti na břehu říčky, do centra městečka pár set metrů.

 

navazuje na: Město hudby a utajený klenot

A co tady dělat? V ospalém Tilffu jsme našli tři magické krabičky, prošli jsme se podél říčky, na náměstí jsme si vybrali hospůdku, abychom ochutnali belgické pivo, jež tu prý pijí skoro všichni. Návštěvnost "putik" oproti českým krajům poněkud pokulhává, tady by český pivař rychle na mizinu přišel....

 

Ráno se proti proudu řeky Ourhe přesouváme do Barvaux, protože "ztama" jsem si vymyslel asi třicetikilometrový výlet na kole "po vysočině". Podle průvodce tady nic zajímavého čekat nemůžeme, přesto už cestou dvakrát zastavujeme, když obrázek řeky mi přijde malebný a tvrz jako v Hamoiru jsem také ještě neviděl. I Barvaux je příjemné městečko na řece s malým a útulným historickým centrem. A jako snad každé v tomto kraji s malebně umístěným parkovištěm připraveným pro uživatele obytných aut včetně servisního bodu.

 

Výlet na kole jedu tentokrát sám a náramně si ho prožívám. Už v prvním stoupání za Barvaux supím jak závodní parní lokomotiva v tahu a jsem vděčný za výhled do údolí. Můžu slézt z kola a experimentovat s focením až do úplného vydýchání. Návyk na pohodlí nizozemských rovin tady ukazuje svou rubovou stranu mince. Naštěstí Ardenny nejsou vysoké, brzy vystoupám na náhorní plošinu, od uzavřeného informačního střediska si užívám výhled, který mi připomíná pohledy na Českomoravskou vysočinu. Do daleka na mírně a ladně se vlnící táhlé kopečky. Na pole, louky, občas lesík. A na krásné uzounké asfaltky takřka bez autoprovozu mezi tím vším. Cestou do vesnice Weris potkám pravěké dolmeny a v jejich těsné blízkosti dva vesnické chasníky. Mají chuť si popovídat, jenže oba za dlouhou cestou životem poztráceli skoro všechny zuby a jejich artikulace je nejspíš dost mizerná. Naštěstí nám to nikomu nevadí, stejně si ve svých rodných řečech nerozumíme ani písmenko. Jsou však to chápaví chlapíci a dobří herci, ihned pantomimou předvedou, že tady někdo nedávno havaroval a oni odstraňují následky té nehody. A jaká to byla rána, zvuková imitace výbuchu, všechny ruce letí nahoru a gejzír drobounkých kapiček slin z bezzubých úst do širokého okolí. Prostě dokázali udělat, abychom se všichni trochu zasmáli :-)).

 

Ve Werisu mě fascinují kamenné stavby domů i kostela, nedaleko Soy jedu kousíček cesty po cyklostezce upravené po tělese bývalé železnice. Šipky k vesnicím a městům na křižovatkách venkovských cest snad pamatují staré francouzské filmy z padesátých let. Kolem lidí i hluku plného zážitkového areálu zřízeného v okolí opuštěného břidlicového lomu sjíždím rychle do Durbuy, nejhezčího městečka dnešního výletu. Starý zámek postavený na skále ze stejného kamene, jako všechny domy a kostely tady, obtéká čistá říčka, pod zámkem malebné miniaturní historické městečko. Údolím Ourthe mě hlaďounká cyklostezka mezi šťavnatými zelenými pastvinami a listnatými lesy dovede zpět k autu do Barvaux.

 

Navečer ještě přejedeme do Houffalize, na dokonalém STPL ošetříme vše potřebné v autě k další cestě a vyrazíme do ulic na kávičku a něco sladkého k ní. A pochopitelně na prohlídku městečka. Na každém kroku je znát, čím jsou tady slavní – jezdí se tu každoročně světový pohár v cross country na horských kolech a zdá se, že tímto podnikem obyvatelé žijí celý rok. Jediný otevřený bar nabízí jen pivo a stovky barevných žároviček po celém interiéru, posedět a vyhřát se na venkovní zahrádce je i tak příjemné. Než vypijeme to druhé, zvedá se vítr, sluníčko se kryje za mraky a začíná přituhovat, to abychom věděli, že tady je vysočina.

 

Což ráno víme ještě lépe. Od noci do střechy aut bubnuje vytrvalý déšť, rozbřesk nepatrný a obloha šedočerná. Pomalu se probouzející den nabízí výběr jen ze dvou možností – pršet bude buď něžně nebo hrubě, střídá se to jako chvíle naděje a zmaru. Dnes si tratě světových bikerů neprojedeme... Učiníme druhý znovu neúspěšný pokud najít otevřenou kavárnu a při pohledu na předpověď dnešního počasí troubíme na ústup. Od říčky Ourthe vystoupáme snad jen kilometr, a ejhle, tady je to pravé náměstí, několik volných parkovacích míst a konečně vysněná kavárna, pekárna a cukrárna v jednom. První světlý okamžik zamračeného dne, ovšem také poslední.

 

závěrečná část cesty po zemích Beneluxu: Tady je vévodovo Lucemburkovo

Po malé okresní silnici míříme k lucemburské hranici, rádi bychom ještě natankovali, místo toho se nám do cesty staví hrad Tavigny šedý stejně jako vše okolo. Tady ani v sousedním Bretu čerpací stanici nemají. V Belgii není nafta vůbec levná, z cen v zemi nejvyššího hrubého domácího produktu na obyvatele však máme přece jen trochu obavy. Aby atmosféra v autě byla ještě trochu hustší, déšť přidává na intenzitě a z možná krásné krajiny okolo nás vidíme jen do okruhu sotva sto metrů. Skoro tmu prosvítí až žluto červené neony neobvykle rozlehlé benzinky Shell a ceny na totemu tady ani nedosahují na nejlevnější pohonné hmoty v Čechách. Z mlhy jakoby se vynořila atmosféra ponurých adventních podvečerů u nákupních středisek, která lákají návštěvníky na intenzitu a barvy světel v marném boji s nekonečnou šedí a tmou. A slibují ježíškovské překvapení vyjukaným dětem i nervozitou nepříčetným dospělým. Mám nejvyšší čas probudit se k jarnímu životu a jít zaplatit plnou nádrž nafty za 28,- Kč litr. Jak mi tak brada padá kamsi k hrudnímu koši, všimnu si, že jsme právě přejeli lucemburskou státní hranici....

5/2019

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace