Jak Corwall vydával své podzemní bohatství a z čeho bohatne dnes

Cornwall přelomu 19. a 20. století bohatl především z těžby rud, němým svědkem této už dnes zašlé slávy je městečko St. Just, bývalé centrum měděného a cínového průmyslu.

Vše ač upravené, současně také postavené ze šedé břidlice, nám nějak slávu nedokáže připomenout. Vidíme v tom spíš těžký úděl těch, kteří se tu při přeměně toho uvnitř země v potřebné kovy lopotili. Korunu všemu nasazuje památník silně mi připomínající hornické revoluční hnutí postavený kousek za výjezdem z města.

předchozí část: Jak se dobře najíst na samém jihu Anglie

 

Naše myšlenky brzy vystřídá potřeba absolutní pozornosti. Najít Chysauster, zbytky vesnice z doby železné, není velký problém, dokodrcat se tam však znovu uzounkými silničkami a nakonec se trefit do malinkatého parkoviště s autem, které tady působí trochu jako kamion ve skříňce s automodýlky, nám dá docela zabrat. A to máme ještě štěstí, že je zde místo, projektant s velkou návštěvností asi nepočítal.

 

Téměř samotu kvitujeme při prohlídce samotné, ta nám bere dech a pokud bychom se tu měli mačkat s asijskými autokarovými výpravami, asi bychom štěstím úplně nezářili. Můžeme začít hezky od začátku. Co si asi takový běžný Čech představí pod pojmem zbytky vesnice z doby železné? Nejdříve vystoupáme na pahorek nad mělkým údolím. Zaplatíme vstupné a dostaneme plánek, který v tu chvíli také přestaneme potřebovat. Stačí se pohybovat po pruzích vysekané trávy mezi kulatými jen z kamení poskládanými zdmi asi metr vysokými. Brzy vidíme, že průměr kruhů je si velmi podobný, to však nelze povědět o výškách zdí nebo o "hustotě" staveb. V místě, kde jsou stavby na sebe poněkud "nahňácány" bych si představoval střed vesnice a také chýši náčelníka (to ode zdí nahoru byly jakési kopule z rákosí a proutí). Typickým znakem každé chatrče je důlek vytesaný do kamene pokud možno co nejblíž středu kruhové stavby. Důlek jak na hraní kuliček.

 

Do náčelníkova domu vede nejvíc vyšlapaná pěšina, možná i důlek je tu trochu větší, než v těch ostatních. Zavírám oči a pokouším se nacítit nějaké pocity, chtěl bych vědět něco o těch lidech, kteří tady žili. Jenže to, co přichází, není žádná pohoda, spíš napětí, stres, kdo ví, co všechno se uvnitř kruhu odehrávalo. Vycházím z místa ven a protože svým pocitům úplně nevěřím, po chvilce "regenerace" se vracím zpět. Zdá se, že ani uvnitř "místnosti" ani v mém srdci se nic nezměnilo, nejspíš bych se neměl cpát do vedoucích funkcí. Stačilo si ujasnit tato fakta a hned jsem spatřil "tu moji" skrýš. V jednom z těch kamenných kruhů jsem se cítil prostě velmi dobře a také tyto pocity jsem si "nechal potvrdit" opakovanou návštěvou místa. "Moje chatrč" stála blízko té nejústřednější a já jsem si najednou dovedl představit situaci, že jsem tady někdy kdysi třeba mohl žít. A nebo tady žil někdo jiný, s kým si můžeme být hodně podobní a kdybychom se dnes potkali, měli bychom si co povědět. Třeba o tom, že bychom se nemuseli cpát do vedoucích funkcí :-).

 

Pravý opak toho, co jsme prožili na Chysausteru, nám připravilo letovisko St. Ives. Měděný a cínový průmysl tady nahradil průmysl turistický. Šílené parkoviště s řadami aut do nedohledna nad městem, stanice autobusů, které davy vypuštěné ze zaparkovaných aut za libru a půl převezou dolů do městečka. Tam proudy lidí ve všech směrech, prapodivné bary plné těch nejodpornějších smaženin z fotek na nástěnkách u dveří. Přeplněné všechny židle uvnitř i vně hostinských zařízení, všichni povinně veselí a šťastní. Všichni kromě mě. Připadám si tady jako v černém pytli, do kterého mě nastrkali i s Máchovým jezerem, přehradami Slapy a Orlík a lanovkou na Lomnický štít uprostřed té nejturističtější sezony. A celé to převázali zlatou mašlí úspěchu a štěstí všech zúčastněných. Nezlob se St. Ives, od Tebe utíkám, co mi síly stačí. Teď beru za vděk tvým autobusem, i kdyby stál dvacet liber, a modlím se, aby ten krpál k obřímu parkovišti vyjel včas...

 

Spaní najdeme u dlouhých pláží severozápadně od St.Ives, je tady víc možností, než na jižním pobřeží Cornwallu. Ještě se jdeme projít travnatými planinami k moři a můžeme usínat. Ráno nás čekají nádherné útesy "schody obra Bedruthana", obrovské skalní bloky poházené do moře jakoby si obr opravdu stavěl své schodiště. Všechny tyto atrakce obhospodařuje British national trust, organizace ochrany přírody. Vybírá sice parkovné na odstavných plochách, přírodní divy však návštěvníci mohou shlédnout bezplatně a pokud jsou na pobřeží, není v jejich okolí zakázáno koupání. V zemi, kde každé stéblo trávy někomu patří a kde si lidé svého majetku cení z generace na generaci, je toto opatření velmi vítané a potřebné. Navíc to vypadá, jako kdyby nám ochránci přírody chránili i modrou oblohu a daleké výhledy :-)

 

Podél moře dojedeme do Padstow, odtud kdysi vedla železnice do Bodminu, města na vysočině. Dnes je na tělese této trati vystavěna cyklostezka a mně by nikdy nenapadlo, jaká atrakce to pro Brity může být. Obrovské parkoviště je narvané k prasknutí, první desítky metrů stezky lemují výlohy půjčoven kol. A první kilometry cesty po stezce jsou "na zabití" alespoň těch cyklistů, kteří na kole naposledy seděli v první třídě a tady mají možnost si uprostřed serfování v mobilním telefonu na chvíli osvěžit dětské poznatky. Britové jsou však mazaní, jak ti, kteří poskytují služby, tak ti, kteří je využívají.

 

Trasa cyklostezky vede podél zálivu, asi po kilometru jeden z jeho výběžků překonává nádherný ocelový most, dominanta kraje. Za dalších několik set metrů se vedle úzké asfaltové linky zvedají obnažené skály, ty však nejsou přirozené, tady byly před necelými dvěma stoletími těženy rudy kovů. Na konci areálu lomu stojí jediný stánek s občerstvením na trase a to je pro valnou většinu uživatelů cyklostezky dobrý důvod k otočce a návratu do Padstownu. Zvlášt, pokud jim někdo poví, že do Bodminu je to do kopce a ještě asi 20 km. Ta trasa není extra krajinově atraktivní, ale ani neurazí. Už jsem prožíval trošku abstinenční příznaky, pobřeží Cornwallu není zrovna ideální cyklistickou destinací zvláště pro někoho, kdo se nerad o svou cestu dělí s automobilisty. Takže tady jsem si hezky prožil cestu až na konec i zpět a projel jsem si i centrum vysočiny vnitrozemí Cornwallu.

 

Ještě než jsme se však vydali na Bodminskou vysočinu, čekaly na nás poslední dva klenoty cornwallského pobřeží. První z nich pro mě znamenal potvrzení domněnky o perfektně zvládnutém obchodním umění ostrovanů v oblasti turistického průmyslu. Rudy došly, příroda už si celkem pěkně poradila s vráskami, které jí horníci způsobili, tedy je třeba zkusit něco jiného. A Tintagel je tím důkazem, městečko připravené na návaly turistů. Nedaleko vybíhá ze skalnatého pobřeži poloostrov tvaru bambule dobře rostlého nosu skřítka trolla a to jak na výšku, šířku i délku. Na poloostrově pozornému pozorovateli neuniknou velmi nepatrné zbytky zdiva. A to prý býval legendární hrad, kde se narodil král Artuš. I Merlinovu jeskyni tu mají. Vše tady prý odpovídá popisu místa z dávných kronik, tak proč by to nemohlo být zrovna tady?

 

Místo je to nepochybně půvabné, i když stavaři právě dokončují z mého pohledu příšerné monstrum kovové lávky na poloostrov. Dosud museli návštěvníci po schodech a pěšinkách téměř k hladině moře a pak zpět na temeno poloostrova, tato cesta je však z bezpečnostních důvodů pro nás uzavřena, tedy se musíme spokojit jen s pohledem "z venku". Přiznám se, že mě spíš zaujala okolní příroda a také asi kilometr vzdálený kostelík Saint Materiana a jeho hřbitov vyzdobený velmi starými kamennými kříži. Při odjezdu jsem někde uvnitř cítil malou hořkost při vzpomínce na novou lávku, vidím v ní nový stroj na výrobu peněz v továrně turistického průmyslu...

 

Ovšem Bocastle, malinká vesnička sevřená kopci, jejímž středem protéká potůček po dvou meandrech mezi skalami se vlévající do moře, to byla pro mě ona pověstná třešnička na mnohapatrovém a nesmírně chutném dortu zvaném pobřeží Cornwallu. I tady bylo složité zaparkovat, i tady se "po vsi" toulaly stovky turistů. Jenže tady mi všechno připadalo tak, jak to má být. Stánky "pro turisty kýče" obklopovaly parkoviště stejně jako špatné bufety rychlého občerstvení. Za silnicí směrem k moři, kam auta nesmějí, už jen potok, řada starých domů po obou stranách, občas nějaký obchůdek nebo restaurace. A nakonec jen povalujících se pár loděk v písku schovaných za vysokou přístavní zdí. Z téhle strany se zdá, že nikdy neodplují, protože moře není ani na dohled, ani na doslech. Potok totiž ještě dvakrát mění směr, než jeho vody splynou s oceánem a cestu k němu si musel vymlýt mezi hodně vysokými kopci. Ten oddělující poslední zákrut potoka od moře je sice nižší, jeho skalnatý hřeben však ostrý jako břitva. Vyjdeme nahoru a stačí dva kroky ke krkolomnému pádu do hlubin. Fičí tady vítr a tak je nejlepší si vybrat nějakou ochranu, posadit se a opřít se o ni zády a střídavě se kochat pohledem na malebné údolí s přístavní zdí a starými kamennými domky Bocastle a nebo na rozbouřený nekonečný modrý oceán. Zvlášť když víme, že moře teď pár dní nepotkáme....

7/2019

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace