Karavanista mimo zónu komfortu

Vážně tu ksiftoknihu – rozuměj Facebook – jsem neměl moc rád, ale jdeme s dobou.

Tedy jsem zkusil vyeliminovat nežádoucí jevy a něco tam pochytit. Třeba že všichni vychloubáčci se tam družíme do skupin, jakože "výlety a co jsem tam viděl", nebo "jedu na výlet, pojeď se mnou", nebo "pozor, jsem velký outdoorista, přijímám další podobné". Ano, i karavanistická skupina se tam najde.A co jsem tam pochytil? Lidi tam mimo jiné ukazují, jak si plní svoje sny a že to někdy může hodně inspirovat :-).

Asi všichni máme své sny, je úplně jedno, kolik je nám roků. Také prý máme v sobě šipku, která nás nutí je uskutečňovat, jen někdo ji máme už jaksi zvětralou. Naopak občas přikvačí okamžik, kdy šipka zesílí a nesplněné sny se derou na svět obrovskou silou, zvláště ty z věku ještě mladistvého. Já chtěl tenkrát chodit přes všechna horstva jen tak s batohem a stanem, užívat si přírodu a výhledy. Jasněže jsem ještě tak úplně nevěděl, co je obytné auto:-)). Dnes to vím, ale přes hory nějak nechodím, přestože jak je mám tolik rád !!

A tak jsem v ksiftoknize našel takového týpka, co on jakože mě vezme s sebou na výlet, celé to vymyslí, pak mě dovede tam, kam já to tehdy tolik chtěl, zaplatí dopravu, zajistí spaní, ještě mi poví, co si jako mám vzít na tu "expedici" s sebou. Hledal jsem v tom seznamu obytné auto, ale nebylo tam. Ani chemický záchod, ani lednička plná pochutin. Ani moje milá postýlka.

Místo srazu nebyla ani benzínka ani parkoviště u zámku nebo nějaké místo u hlavní silnice, ale hlavní město, navíc hlavní nádraží, identifikační znamení velký batoh na zádech. V mraveništi cestujících si připadám jako Ducato s obytnou nástavbou, taky si vezu vše potřebné s sebou :-) Pojedeme tentokrát vláčkem, Jančurovým Regio Jet, zpátky dokonce Pendolinem. Vlaky jsou krásné, zážitkové. Žádná sterilita jako v obytném autě, pěkně vás sedí šest kusů v kupé, steward vám na pět hodin cesty věnuje půl litru vody, koupit si můžete studené těstoviny v plastové mističce zaručeně z čerstvých surovin, káva, poloviční ve větším kelímku, aby se cestující nepocintal, jedna přidělená je v ceně jízdenky. A ta toaleta, kolik už viděla zadků a jak se musela pobavit, když se zadky snažily udržet rovnováhu na výhýbkách tak, aby se nemusely dotknout olezlého zařízení té místnůstky.... Tatam je nuda klidné cesty obytným vozem :-)) 

Od vlaku rychle k busu, tam pěkně do fronty, batožinu do prostoru pro kočárky. Aha, už se tam nevejde, ani lid toužící po přepravě se nějak nemůže vejít. Tohle množství osob by nepřepravil ani luxusní obytný Concorde na náklaďáckém podvozku. Ale teplíčko tam, v busu, mají. Jak jsme pěkně nahňácaní všichni na sebe, topíme si vespolek, z venku ani vánek nezaduje. Z obytného auta se mi občas nikam nechce, ale tady jsem byl šťasten, když nás vyplyvnul bus na křižovatce u jakési vsi na břehu Váhu. A teď už půjdu tři dny pěšky a všechno potřebné si ponesu na vlastním hřbetě. S veselou a tvrďáckou mládeží, kolektiv tří mých společníků se svým součtem věku blíží tomu mému. Naštěstí se v dobrých statistikách krajní hodnoty škrtají :-) 

 

Prvních pár kilometrů to šlo fajně po rovině. Dívali jsme se na řeku Váh a na hrad Strečno, a také na ty obludné kopce, do kterých se za chvilinku začneme drápat. Všichni se těšili, mně se tohle vědomí poněkud protivilo. Řeka si tady prorvala svou cestu mezi vrcholy Malé Fatry a protože na to měla dost času, údolí je hluboké a okolní stráně patřičně strmé. Při pohledu ze Starého hradu mají všichni rozumní pocit, jak už jsou dost vysoko, obracejí své kroky a vracejí se ke svým vozům, ti nejrozumnější k obytným. Chcete-li se ale dostat na hlavní hřeben hor, to pravé stoupání od hradu teprve začíná. Moji noví přátelé tedy stoupali, já klopýtal. Oni výrazně častěji čekali, než stoupali. Já výrazně častěji lapal po dechu, potil krev, slyšel burácivé bušení srdce, pocitově na pokraji smrti vysílením, jen chvílemi jsem klopýtal. Navíc všechno to s podmínkou, že nedojdu-li k chaloupce, kde mám smluvenu postel, tak pro tuto noc postel smluvenu nemám :-))

Takhle nějak jsem se doploužil horské chatě kousek pod Suchým vrchem. Tam jsem se měl občerstvit, ale co se nestalo. Ač bez alkoholu, obžerstvil jsem se, jak jsem byl nenažraný. Proto jsem si to všechno nesl v žaludku dalších tři sta výškových metrů, pěšina tady kopírovala skoro černou sjezdovou lyžařskou trať. Ale ten výhled, přátelé, kdybych neměl oči zalité potem, by byl nádherný. Suchý vrch, první významný vrchol Kriváňské Malé Fatry, lze obejít traverzem a já si ve svém rozpoložení a zatemněném mozku naivně myslel, že se ušetřím, když něco nebo někoho obejdu. Jenže to možná funguje ve společnosti, ale ne v horách zjara. Je tam bláto, všechno klouže, šíře chodníku úctyhodných 20 cm, a kdo jde touto cestou, občas se mu vyskytne vlastní kotník ve výšce jeho ucha. Že při tom nese na zádech dvacetikilový batoh vůbec nijak nesnižuje technickou schopnost provést tento tělocvičný prvek, protože ten se děje zcela mimo vědomí a kontrolu člověka právě se pěšinou prodírajícího.


 

Na chatu, kde jsme měli spát, jsme došli asi půl hodiny po setmění, útulná jizby pro poutníky se spacákem byla asi dvěstěčlenná, naštěstí dnes se členové nedostavili. Moje odolná mládež si postavila stany vedle chaty, ostatní nejspíš trpěli dojmem vysoké kontaminace pozitivní energie v místnosti. Při večerním pivu v pro všechny útulné, podle mého gusta však davy lidí lehce přecpané horské chatě, jsem skrytě, ale nesmírně intenzivně plánoval ranní dezerci. Kolena se mi při pomyšlení na další pochod třásla jak jiné lidské orgány při vyšetření na venerologickém oddělení, svalstvo nohou protestovalo při každém pohybu a kupodivu i po chvíli bez pohybu, ramena už nechtěla o těch popruzích, byť tučně vypolstrovaných, ani slyšet.

Vstávalo se v sedm, všichni natěšení na zubatou hřebenovku se bodře podporovali. Mně se chtělo blinkat už jen při pomyšlení, že nejdříve mám zdolat 300 výškových metrů zpět na hřeben hor. Dolů také vedla pěšinka, do Vrútek, odtam jezdí vláčky k nám domů, do Čech, do obytňáčku. Jenže mě zcela zklamalo vlastní tělo a zhatilo mi všechny choutky na útěk. Ráno, nejspíš po porci smažených vajec, po slovensky "praženice" skoro vymizely všechny svalové i jiné bolesti, jak celou noc pršelo, najednou se mraky začaly trhat. Z batohu jsem tedy vyhodil pár váhových nesmyslů, třeba štangli suchého salámu, který už mnoho let nejím, a sice ještě s trochou lehkých pochyb, ale přesto jsem vyrazil s ostatními na další pochod. Vtipně jsem se vyhnul nejhezčí technické pasáži hřebene, kde je třeba přelézt nějaké skalky a pomalu jsem stoupal na druhý nejvyšší vrchol pohoří do zhruba 1700 metrů nad mořem. 


 

Vážení, jak tam bylo nádherně. Výhledy do daleka, moře hor, občas to sice zahalil nějaký mrak, ale ten zase odešel a poodhalil další krásu. Nemít tu krysu na zádech, být trochu více opeřen a nebát se výšek, zažíval bych volnost orlů. Mládež ohleduplně nechala staršího pána poodejít dopředu, aby získal pocit sebevědomí, a udržovala si lehký distanc, aby staršímu pánovi sebevědomí zbytečně neklesalo. No ohleduplně, možná v tom byla špetka vychytralství :-). Bouřka, která hrozila při pohledu z nejvyššího fatranského Kriváně, s hlavním představením počkala až do chvíle, než jsme došli do chaty k dnešnímu ubytování. Stál jsem přede dveřmi, na vrcholu euforie a znovu 300 výškových metrů pod hřebenem, kam jsem se měl ráno drápat. A ta atmosféra v chatě.... 

Na lavici pro pět lidí nás chvílemi sedělo devět, od okénka každou chvíli zazněl výstřel nějaké typicky slovenské lahůdky, pivo teklo proudem. Když někdo opouštěl lokál, mimochodem svým aroma připomínající namoklý cikrus, měl příležitost se otřít o pár desítek kluků i holek všech věkových kategorií. Se svými čtyřmi kousky jsem překonal loňský celoroční výkon :-)). Přisedl si bodrý Ostravák a celý večer nás zásoboval svými hrdinskými cestovatelskými kousky. Obsazená místa jsme si rovným dílem střídali tak, aby se na každého na chvíli dostalo. Stejně to tak vycházelo, kdo vyrazil na toaletu, odstál si pár desítek minut fronty a tím uvolnil svou vyhřátou sedačku na lavici z masivu.

 

Naprosto luxusním místem byla ložnice. V podkroví dvacet boxů oddělených trámy, v každém boxu pět matrací. Měli jsme štěstí, byli jsme čtyři a nikdo už k nám nechtěl. :-) Prostě není nad to, když se člověk naučí dobře smrdět. Soukromí zajišťoval vlastní spacáček a špunty do uší. Nebo se pořádně zhulákat, přehlušit ostatní a sám o ničem nevědět. Personál chaty byl ohleduplný, podkroví v polovině přepažil stěnou ze dvoucentimetrové dřevotřískové desky :-). Myslel jsem si, že bych mohl zahlédnout nějakou erotiku, ale jak šla studená fronta, žádná z dam neměla touhu ukazovat svoje vnady, a kdyby přece, byla v podkroví taková tma, že by stejně nic nebylo vidět. Jo, a zapomněl jsem na předsíň. Měla rozměr asi půl metru na metr a tam se vešlo asi sto párů více či méně nasáklých, ať už vodou, blátem nebo potem, pohorek či trekových bot. Voňavá a ladně naskládaná hromádka. K těm svým jsem se na dno musel pěkně prohrabat, pak zůstaly nahoře, do rána zase pěkně propadly na dno, bohužel, každá jinou cestou a do jiné destinace změti kůží a goretexu. Nicméně povětří tady bylo přece čerstvější než uvnitř, tam se vypařoval pot z lidí i jejich funkčního prádla.

Ač se to moc nezdá, právě toto prostředí je nejspíš tím nejlepším prostředkem relaxace pro zmožené tělo. Jestli jsem chtěl v pátek večer utíkat, v neděli ráno jsem se cítil skvěle a natěšeně na další etapu. Počasí přes noc se zcela otočilo, valná část ubytovaných to vytušila už večer, tedy protáhla svou jízdu až do ranních hodin. Proto se dalo snídat relativně v prostoru a ani fronta na ranní očistu u jediného umyvadla nebyla dlouhá. Trošku bitva byla o toaletu, ale tady platilo, že když musíš, tak prostě musíš.... I když byla zima, sotva pár stupínků nad nulou, viditelnost do deseti metrů, občas sprchlo a dost fučelo, těšil jsem se na poslední etapu a dokončení treku. Nějak přestávám rozumět sám sobě. Cesta po hřebeni docela utíkala, na rozdíl od včera jsme potkali jen pár lidí a vzhledem k podmínkám jsme vynechali dva nejvýraznější vrcholy pohoří, Stoh a Rozsutec. Ještě jsem normální, až tak mi to nevadilo. V pohodě jsme sestoupili do Vrátné doliny, tam si dali něco k snědku, oslavili závěr výletu posledním pivem a mastili na Pendolino směřující ku Praze. 

 


Krásný víkend, ale už se zase těším do obytňáčku, do své milé zóny komfortu. :-)). A někdy zase vystoupím, všechno má totiž něco do sebe. Vítejte na Facebooku :-)



5/2015

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace