Kde štěkal pes baskervillský

Táhlý hřeben Dartmooru na nás koketně pokyvoval už při výhledech z nejvyšších partíí Bodminské vysočiny. Někde tam dole údolím prochází hranice mezi hrabstvím Cornwall a Devon. Jak se přibližujeme k národnímu parku, připomínáme si, že právě vřesoviště, táhlé hřebeny a skaliska na jejich vrcholech inspirovala sira Arthura Conana Doyla k sepsání příběhu psa baskervillského.

předchozí část: Proč nemusíme jezdit na Stonehenge

Po celou dobu příprav na anglickou cestu jsem si představoval dartmoorské hřbety ukryté v mlze, občasnou sprchu deště ze šedé oblohy, kdyby se na chvíli ukázala modrá obloha, slavíme svátek my i anglická veřejnost. V Dartmooru prý panuje to nejhorší počasí v celé Angii, podle toho jsme se také vybavili plášťěnkami a náhradním programem pro případ splnění všech výhružek. Teď přijíždíme k národnímu parku pozdě odpoledne, většinu dne jsme trávili v městečku u cyklo servisu, jehož majitel doplňoval dráty zadního kola mého bicyklu. Svítí nám k tomu sluníčko, po modré obloze pluje pár neškodných mráčků a vyhlídnuté parkoviště na hranici národního parku se jeví vhodné pro přenocování v autě (50°30´17.322"N, -4°2´58.335"W). Tady také začíná cyklotrasa do Princetownu, kterou ráno s radostí využiji. Dnes už jen krátká procházka mezi nízkými křovinami za výhledy do nížiny, než se setmí.

Počasí následujícího dne kopíruje nádheru dne předchozího, netrpělivě sedám na kolo a vyrážím na připravený okruh. Začátek se jeví nadějně, úzká asfaltka nad přehradou Burrator stoupá velmi mírně podél umělého kanálu, ve kterém zurčí průzračná voda. Občasné výhledy na protější Sheeps tor naznačují, na co můžu těšit ve vyšších partiích kopců. Zlom situace přináší konec asfaltu, kamenná lávka přes kanál a prudký kamenitý sjezdík do údolí potoka. A ještě prudší a ještě víc kamenitý výjezd po cestě vymleté silnými dešti a koly nějakých příšerných lesních strojů. Ještě plný nadšení tento výšvih dávám, brzy však supím jak těžká parní lokomotiva a technika mé jízdy naprosto nedostačuje potřebám toho do hněda zbarveného pásu přede mnou, který kdyby nebyl plný kamenů, výmolů a děr všech představitelných velikostí, mohl by se podobat lesní cestě.

 

Za střídavých pokusů o krkolomnou jízdu nebo o klopýtavou chůzi vedle bicyklu se dostávám nad hranici lesa a cítím absolutně rozporuplné pocity uvnitř sebe. To, co vidí oči, mě přivádí k úžasu, nadšení, úsměvům blázna, k absolutnímu blahu. Co cítí veškeré nosné svalstvo, rozburácené srdce a plíce, které jsem dnes donutil k "propláchnutí" čerstvým vzduchem i v těch nejzapadlejších záhybech, mě pro změnu dovádí na pokraj kolapsu těla a potupného zhroucení se pod duralové trubky rámu kola.

Jako poslední záchranu vyhlížím pěšinu kolem kanálu, který se podobá třeba šumavskému Schvarzenberskému nad Lipnem, jen nějak nechápu, co by odtud splavovali, když tady nerostou žádné stromy. Důležitým faktem však pro mě je, že kanál téměř kopíruje vrstevnici a tedy pokud se vydám podél něj k jakési nádrži, mohl bych chvíli jet po rovině. Není mi však dlouho přáno, na pár centimetrech šíře nedokážu na kole udržet rovnováhu a hrozí mi pád do bystřiny přes zvýšené okraje pěšinky. Navíc nemám vůbec čas sledovat obrázky okolní krajiny a to mi vadí snad víc než riziko pádu. Když mi někdo řekne protáhlé hřebeny, tak si představím něco dllloooouuuhhééého, mírně stoupajícího, mírně klesajícího, mohutného, na blatech holého, krásného. A ono se to tady jeví ještě delší, ještě mírněji stoupající nebo klesající (jen do doby, než to mám vyjet na kole), ještě mohutnější, na blatech holé a ještě krásnější :-). Uprostřed téhle rozlehlosti jako ztracený v moři stojí starý kříž z kamene, občas se tu pasou koně a krávy, profukuje mírný větřík. Nádheru "kazí" jen profil a kvalita cesty, která stále stoupá teď už rovně jako přímka k horizontu na obzoru.

Mám pocit, že sklon není tak hrozný a znovu se pokouším šlapat na kole, proti občas poskakují jezdci na kolech směřující do údolí. Trochu jim tiše závidím, současně chci zatvrzele dosáhnout vrcholu, protože za ním tuším další výhledy do mnohem větších dálek. Mapa také slibuje další cestu po hřebeni a nakonec sjezd po výše zmíněné cyklostezce. V jednu chvíli se zadní kolo mého bicyklu nedokáže přehoupnout přes mohutný balvan a já nestihnu při pomalé jízdě jakkoliv reagovat. Nohy přes nášlapný systém mám pevně přikovány k pedálům a tedy jak hruška padám v nulové rychlosti mezi kameny cesty. Uvědomuji si dutý tvrdý náraz do místa, kde z lebky vychází krční páteř a okamžitá intuice mi bleskne, že pouť tímto světem jsem právě skončil. V té vteřině se mi sice nepřehrál celý život zpět, přesto jsem prožil velmi zajímavý neopakovatelný moment. Než jsem si uvědomil, že mi vůbec nic není, protože úder pobrala přílba, nikoliv lebeční kost. Vymotal jsem nohy z "espédéček", pomalu jsem se postavil, rozhlédl se, poděkoval přílbě, pak i sobě za to, že už jí mnoho let používám, a hlemýždím tempem jsem se vydal pěšky dál. Ta krásná krajina se mi najednou líbila ještě víc.

 

Když jsem dorazil na Abbotts way, širokou, štěrkem zpevněnou a jako přímku rovnou hřebenovku, bylo mi naprosto blaženě. Nevěděl jsem, kam dřív otáčet hlavu, už jsem nemusel nikam stoupat, cesta se příjemně vlní krajinou. Připadalo mi, že mi Dartmoor leží u nohou. Tohle jsou pro mě ty okamžiky absolutního štěstí, někdy se dostaví u Malé Skály nebo v Jizerských horách, jindy třeba na hřebeni Dartmooru. Na cestě klesající do Pricetownu, na cestě, na které se můžu točit jako holub na vrcholu svého holubníku a vidím kolem sebe snad všechno.

 

Pricetown má být ponurý, šedý a on se tak jevil i v tom překrásném počasí. Najednou jako by přitáhl nějaký mrak a tu šeď od sebe nenechal odejít. Dominantou smutného městečka je ještě víc šedá a ponurá mohutná budova velké věznice. Postavili ji pro válečné vězně za napoleonských válek a dodnes je to věznice s nejvyšší ostrahou v Británii. Také některé veřejné budovy v městečku postavili vězni.

V okolí Pricetownu i věžni v minulých dvou stoletích těžili rudy, proto sem jezdil vlak po kolejích, které stoupaly z města v údolí. Dnes tu koleje nevedou, za to těleso této trati posloužilo k vytyčení sice trochu terénní, avšak přenádhernou krajinou vedené cyklotrasy. Po celou svou pouť na hřeben vysočiny jsem litoval, že jsem nezvolil opačný směr trasy, teď jsem však za to byl velmi rád. Na asfalt, který znám z německých nebo rakouských cyklostezek tady můžu zapomenout. Naopak při jízdě je třeba mít oči na stopkách, protože se neustále musím vyhýbat kamenům a výmolům. Málokdy ujedu víc než půl kilometru v kuse. Trať tady musela kopírovat úbočí kopců, aby lokomotiva utáhla vagónky nahoru a ubrzdila je dolů, tedy je také ze všech stran musela objet. To pro dnešního výletníka znamená stále nové a nové pohledy na překrásnou krajinu divokého vřesoviště. Pro cestu, kterou bych normálně projel za pár minut, potřebuji dvě hodiny času, abych neměl pocit, že jsem něco krásného a podivuhodného přehlédl. A na nádherném spacím místě zůstáváme vyjímečně ještě jednu noc.

Nedaleko Princetownu se do dnešních dní dochoval jednak starý lom, kde byla těžena cínová ruda, a také pole mnoha menhirů, které jsou tady uspořádány do několika malých kruhů a do dvou dlouhých řad podél potůčku. I jeho tok, zdá se, byl zregulován plochými balvany ve směru řad kamenů. Na rozdíl od bodminských megalitických památek tady chodí tolik lidí, že nemáme ani pomyšlení na nějaké hledání pocitů, místu ale dodává na půvabu opět nádherný výhled na okolní holé kopce. Dalším zajímavým místem na naší trase je osada Postbridge, kterou tvoří něco na způsob zájezdního hostince, všichni tady však zatavují především proto, aby spatřili vedle sebe postavené dva mosty, jeden zděný a jeden poskládaný z obrovských přírodních žulových desek. Uhodnout, který z nich je novější, není těžké.

 

Vrcholným zážitkem dne však pro mě byla návštěva pozůstatků na naší cestě už druhé vesnice z doby železné Grimspound (50°36´47.789"N, 3°50´16.390"W). Auto jsme zaparkovali na jednom z odpočívadel na úzké horské silničce pod hřebenem, odtud jsem nejprve vyšplhal na vrchol Hookney tor. Poskytl mi znovu spousty nových krásných výhledů do okolí a nadhled na velký pravidelný kruh v sedle mezi dalším kopcem. Jeho zídka byla poskládána z mnoha tisíc kamenů, o které v okolí rozhodně není nouze. Uprostřed kruhu jsou velmi dobře patrné zbytky podobných staveb, které jsme viděli v Cornwallu, tady však je všechno zasazeno do drsné horské přírody, do místa, které by snad zasloužilo jakýkoliv přívlastek, jen ne útulné.

pokračování zde: Jak v Dartmooru dostat tik do levého oka

Znovu mi trvalo dlouhou dobu, než jsem prošel ten krátký okruh. Nejprve prožít všechny ty výhledy a pak atmosféru vesnice. A protože jsem tady byl téměř po celou dobu sám, mohl jsem své pocity prožívat velmi intenzivně, vnímat je a hledat v nich. Mohl jsem se pokoušet naslouchat, co mi sdělují a reagovat na ně aktivitou těla. Překrásná hra poodhalující mnohá má vlastní tajemství hraná v kulisách mystické krajiny s prokázanou ještě mystičtější a tajemnější historií.

7/2019

 

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace