Když se dostaví konec

Dnes přišel jeden konec. Odjela Laika. Viděli jsme toho a zažili spolu .....

Spousty času v té nejlepší společnosti, sami se sebou. Poprvé to bylo, když přišel sníh a mráz na podpatek jihu Itálie. A s tím úplně čirý vzduch a nejmodřejší modrá jaderského moře. Za mořem zasněžené vysoké bílé štíty albánských hor. Zažili jsme s Laikou euforii a nezměřitelnou radost, když jsme poprvé vyjeli s novou rodinou a skličující zklamání, když po pár měsících poprvé sami. Nahoru a dolů a ještě jednou, čím výš, o to větší bolest na dně.

Zažili jsme procitání a poznávání, jak cesta nemusí být nádherná jen ve společnosti krásné ženy. Jak rychle umíme zahodit všechny sny a touhy, abychom se zavděčili a jak se tím nezavděčíme nikomu a především sami sobě. Jak postupně bolest odchází, přestože ji stále naše mysl připomíná. Jak znovu objevujeme svá vlastní sice trochu zaprašená přání a jak tato, přiznáme-li si pravdu, nejsou v krásných ženách.

S Laječkou jsme si poznali, jak nádherná umí být cesta pro jednoho ve chvíli zjištění, kdo je pro něj tou nejdůležitější osobou v jeho životě.

Zažili jsme i bouřlivé mejdany, oslavy, žranice a pijatyky do smíchů i smutků v těžších ránech. Poznali jsme pár nových přátel a také pár děvčat, o kterých si mysl myslela, že jsou k nám na pravou sedačku ty pravé – a někdy i na levou. Poznali jsme nádherné nové země, města a krajiny, tři psy a pět půjčených dětí. Zatraceně pestrá historie....

To všechno teď končí – tak vypadá konec. Je dobré to vědět, po koncích, které už tu byly přijdou jistě další a možná už víme, do čeho jdeme.

 

Laika dnes odjela. Odvezla si ji nádherná rodina. Oči jim zářili radostí i když oni sami se trochu chvěli očekáváním a netrpělivostí. Bylo znát, jak se na Laiku těší a jak se chystají jí opečovávat. A večer přišel obrázek – první noc v novém "bytě", šťastné usměvy dvou dětí v peřinách stahovací postele. A hned druhý – na oslavu sklenky v rukou dospělých. Takovou měli radost z Laiky, že v ní museli ještě tuto noc přespat.

Laiko, i ty, Laiky nová rodino, mám dnes večer sice tichou, současně jak hvězdnou oblohu nesmírně rozlehlou radost s vámi.

Tak takhle to vypadá, když přijde konec, vede si s sebou za ruku bratříčka – nový začátek. Ještěže mám to štěstí a vidím je oba. Můžu se s klidným srdcem i myslí posadit ke stolu k mapám, knihám a programům v počítači. Můžu plánovat nový výlet, v Nizozemí už brzy pokvetou tulipány. A už nějaký čas u toho nebývám sám, radívám se s kocourem a s jeho paní.

Možná jsme se spolu s Laikou naučili být v té nejlepší společností a tedy sami se sebou alespoň občas šťastní. Možná právě nastal čas, kdy měla Laika dostat svou novou krásnou rodinu. A kdy já jsem měl dostat nového chlupatého kamaráda. A kdy jeho paní měla dostat mě. Moc jí sluší pravá sedačka obytného auta a sluší jí i ta levá. Sluší nám to v autě i venku, ráno, v poledne i večer. Vyzkoušeli jsme si, jak nám to sluší oběma v obytném autě trochu novějším, trochu menším a docela jiném. Bylo to vážně dobré, jen to zatím nemůžeme vyzradit kocourovi, to by nebylo žádné překvapení.

Laiku, zdá se, budeme občas potkávat. Rád jí pošeptám, že si na ni pořád myslím, že vím, jak nám bylo spolu fajn a že ten konec bývá nakonec veskrze příjemný. Kdyby to tak nebylo, jen si naše mysl nevšimla jeho bratříčka. Laika už to ví, povídali jsme si o tom, když jsem jí děkoval a pohladil jí na rozloučenou, Jen té mysli je někdy potřeba připomínat: jak opravdu vypadá konec se dozvíme okamžitě poté, kdy si všimneme jeho bratříčka.

P.S.: Je to ale věcí, co v tech autech vozíme. Ještěže alespoň nakonec je všechny vynosíme ven :-).

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace