Obytným autem do pohoří Harz část první

Pohoří Harz najdeme v německé části Sasko - Anhaltsko, je nejvyšší na sever od Krušných hor.

Před pádem železné opony tudy vedla hranice mezi "hodnými a zlými" Němci a dodnes je to tady znát. Kraj je to hodně rozmanitý, v některých částech připomíná Českomoravskou vrchovinu, kolem nejvyšší hory Brocken se podobá Šumavě. Severní a východní svahy prudce spadají do severoněmeckých nížin, z téhle strany najdeme hluboká skalnatá údolí. Právě oblast kolem Brockenu je přírodně nejcennější a nejzachovalejší, proto je zde vyhlášen nejvyšší stupeň ochrany přírody, Národní park Harz. V podhůří Harzu je možné navštívit dvě perly architektury, hrázděná města Goslar a Quedlinburg, obě zapsaná do světového kulturního dědictví UNESCO. V našem čtyřdenním okruhu pohořím ochutnáme od všeho trochu.

Abychom mohli cestu začít v údolí Selketal pod hradem Falkenstein a návštěvou tohoto hradu, potřebujeme z Čech ujet kolem 500 km. Oficiální parkoviště u hradu 51°40´44.29"S 11°17´05.65"V je ideálním místem k přenocování, jen je třeba řádně oslavit úspěšně absolvovaný přesun přes půlnoc a až potom vhodit do automatu potřebné EUR mince, tím zlegalizujeme naše parkování zde až do zítřejší půlnoci, kdy však budeme spát někde úplně jinde.

Ráno zjistíme, že cesta ke hradu vede hezky po rovince. Pokud si trošku přivstaneme, nepotkáme cestou lidskou duši a hrad už bude otevřen a připraven zvládnout dnešní porci návštěvníků. Toužíme-li po delším pobytu v přírodě, vydáme se na cyklo projižďku údolím říčky Selke, kterou tušíme někde pod námi. Ráno by se vlhkost dala téměř krájet, z luk a kaštanových alejí vystupují páry, zastavením se vystavujeme riziku náletu německých ovádů. Možná pomsta za Sudety... Najisto bude každý pokus o fotografii vykoupen nejméně jedním štípancem. Celkem 16 km po rovině však nevyžaduje fyzickou námahu, i beze spěchu ovádům ujedeme.

Po rychlém obědě volíme pomalý přesun dál. Nad údolím říčky Selke leží městečko Harzgerode. Není o něm zmínka v žádném průvodci, útulné náměstičko s hrázděnou radnicí a několika dalšími domy si o procházku řekne samo. Při odpolední kávičce se pak staneme jedinými hosty jediné hospůdky. Znovu sjedeme do údolí říčky Selke, v těchto místech je plné bývalých mlýnů a krom silničky tudy vedou i uzkounké želeniční koleje. Parní mašinka po nich supí každý den dodnes, vozí však už jen turisty. Třeba budeme mít štěstí a jedna z nich kolem nás pobafe právě ve chvíli, kdy se u kolejí zastavíme na podívání.

Jen se nezdržujme dlouho, čeká nás dnes ještě jedna zajímavá lokalita. U města Thale opouští Harz říčka Bode a vytéká z hlubokého skalnatého údolí. Má rychlý spád a scenérie jsou tak dramatické, že inspirovaly lid k vyprávění báchorek a básníky k jejich dílům. Jezdil jsem prý rád Goethe i další. Bohužel, lidská fantazie tady napáchala mnoho zla a utrpení. Na Hexentanzplatzu najdeme několik restaurací, přírodní divadlo, velké parkoviště a fascinující vyhlídky do údolí Bodetal. Bývá odtud vidět i Brocken, nejvyšší hora Harzu, i když ne vždy. Poměrně hodně totiž převyšuje ostatní kopce pohoří a je tedy často zahalena do mraků. Snad proto si lidé mysleli, že vždy, když je vrchol schován v mracích, konají se tam ďábelské reje a oslavy všech zlých mocností. Obcují tam spolu čerti a čarodějnice, a než ty se vydají na svůj let na Brocken, tančí své tance právě na Hexentanzplatzu. Mnoho lidí z okolí tady ve středověku v utrpení zemřelo v čarodějnických procesech a ještě dnes pověsti dávají živobytí mnoha jiným lidem, loutku čarodějnice od těch nejmenších až po jiné v životní velikosti si lze koupit snad v každém stánku.

K prohlídce údolí i skalních vyhlídek využijeme kabinovou lanovku, abychom se ujistili o strmosti svahů Bodetalu, jen jedním směrem. Projít skalami a všemi vyhlídkami stojí za trochu námahy. Čas by nás neměl omezovat, při vjezdu do areálu parkovišť si vyzvedneme listek, za 7 EUR pak v nějakém zastrčeném koutku u lesa (právě tam jsou vyhrazena místa pro karavany) můžeme pobýt třeba týden. 51°43´54.40"S 11°°1´39.27"V

Prvním cílem druhého dne je přehrada Rappbodetalsperre. V Harzu je přehrad postaveno několik, hodně tady prší a tedy jsou ochranou před povodněmi i zdrojem energie nebo pitné vody. Přejedeme hráz i tunel za ní, tam najdeme parkoviště za 2 EURa na 24 hodin. Další místo vhodné k přespání. K nejhezčí vyhlídce na vodní plochu vede pěšina lesem přes ne vysoký kopec a je opatřena tabulemi jakési naučné stezky. Samotná vyhlídková plošina je vybavena mnoha panely vysvětlující vše o stavbě, hlídkující pán dodá zbytek informací (pouze ve svém rodném jazyce) a připraví nás o další 2 EURa na osobu.

Další zastávkou na cestě by mohly být krápníkové jeskyně v Rübelandu, jen to tady jako rekrační horské místo příliš nevypadá. Těží se tu a zpracovává vápenec, snad to v podzemí bude lepší. My však máme v plánu jiný počin. Přiblížili jsme se k oblasti, kde je v Harzu vyhlášen národní park a čeká nás cyklo výšlap na nejvyšší horu Brocken. Návnadou nám může být panoramatický pohled na charakteristický vrchol od nedalekého Elbingerode. Od parkoviště v Torfhausu vychází Goethova cesta, prý nejhezčí výstupová trasa na vrchol. Pojedeme sice hodně nahoru, pak ještě více dolů a pak znovu dost nahoru, i tak se poznání oblasti na kole jeví jako ideální, zvláště když tento způsob pohybu není na území národního parku regulován.

Nejdříve použijeme pěší turistickou cestu podél kanálu, ten je náramně podobný šumavským nebo krušnohorským přivaděčům vody ke starým hamrům. Zatím nestoupáme a brzy dojedeme k rozlehlému rašeliništi. Pěší pokračují po haťovém chodníku, cyklisté podél kanálu. I my jsme se na chvíli stali pěšími abychom si rašeliniště důkladně prohlédli. Pak máme na výběr trasu sice strmější, nicméně bez ztráty dosud nastoupaných metrů, nebo sjezd do Schierke a delší mírnější stoupání. V obou případech se sejdeme na vrcholu Brockenu, kam lze vyjet i vláčkem, který tahá parní ozubená lokomotiva. Jistě se s ním cestou nahoru potkáme, právě k jeho kolejím stoupá naše cesta nekompromisně kolmo k vrstevnicím. Trochu oddychneme při pokochání se výhledy na nekonečné moře lesů, podél kolejí pak stoupáme mírněji, abychom si v závěru ještě trochu sáhli do svých možností.

Blízkost vrcholu signalizuje zvýšená hustota oběma směry putujících turistů, také setkání s parní lokomotivou a jejími vágónky uprostřed horské přírody v nás vyvolává pocity určité exotiky. Naštěstí všechny kopce mají svůj vrchol a tedy i my asi po dvou hodinách cesty od našich obytným aut dosahujeme nejvyššího bodu Brockenu. Jeho plocha je poměrně rozlehlá, "letecké" výhledy zde nehrozí, přesto se rozhlížíme na všechny strany. K dokonalosti snad může scházet trochu průzračnější vzduch, abychom viděli dál, při pověstech o kopci zahaleném v mracích však musíme být spokojeni.

Teď očekáváme pohodlný sjezd po cyklostezce severozápadním směrem, sjíždme však brutální krpál po vozovce sestavené z hustě perforovaných panelů. Sjezd je navíc dlouhý, od úporného brždění brzy bolí dlaně a prsty, od neustálého kodrcání zbytek rukou, o sjezdu v sedlech si můžeme nechat zdát. Na kotouče brzd se nedá sáhnout, obavy z toho, co by se stalo při jejich selhání jsou na místě. Přesto naše starosti jsou nesrovnatelně se starostmi lidí, kteří tuto cyklotrasu zvolili k výstupu. Nejspíš při značení této cesty pro cyklisty udělali někde soudruzi z NDR chybu, absolvovat ji třeba s dětmi, snad bych zvažoval podání žaloby na neznámého pachatele pro obecné ohrožení :-).

pokračování: http://www.camper.photo/clanek/obytnym-autem-do-pohori-harz-cast-druha/?clanekId=114

Po příjezdu k přehradě Eckertalsperre jsme mírně šokování hned ze dvou důvodů. Pozitivně z toho, jak je tady hezky, jak je vodní hladina ladně zapasována mezi okolní zalesněné kopce a jak se v pozdějším odpoledni vyjasnila obloha a poskytla nám tolik všemi fotografy žádané měkké světlo. Negativně pak z toho, jak jsme za poměrně vysokého vypětí a hlasitého skřípání brzd přišli o těžce nastoupané metry převýšení. A co je ještě horší, stojíme hodně níž, než naše obytná auta. Stoupáme k nim sice mírně, za to neustále. U aut pak zjistíme, že jsme dnes na kolech ujeli jen 26 km, připadáme si však jak po hodnotné padesátce. Při večerním hodnocení (51°48´22.75"S 10°28´4.58"V) se nicméně shodneme, že ač náročné, je to tu moc hezké a za dva dny jsme viděli tolik, jako bychom se tu pohybovali mnohem déle. Máme se pro druhou polovinu výletu ještě hodně nač těšít.

7/2012

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace