Podzimní Balaton

Pozdní podzim je výborná volba času k návštěvě Balatonu. V růžku, kde jezero dosahuje své nejzápadnější souřadnice, vyrostly zajímavé kopečky sopečného původu, na jejich svazích rostou hodně dobrá vína a nějaká ta teplá voda na ohřátí zadečků se tam také najde.

V pátek navečer jsme s lehkým nervovým chvěním přežili ucpaný Kolín, zabetonovanou dálnici kolem Brna jsme objeli a v Břeclavi nabrali naftu. Před jednou ranní jsme díky tomu usínali na zastrčeném parkovišti ve městě Sümeg. Ráno jsem v mapě hledal, kterým směrem je zdejší hrad, pak stačilo stáhnout roletku, zaostřit přes park a zvednout hlavu. Hradní kopec je tak vysoký, že nemohoucí turisty vozí nahoru terénní taxi. Ráno je ještě malinko pošmourné, než nakoukneme do kostela a vyškrábeme se nahoru, sluníčko už je tam, kde ho očekáváme. Výstup na vápencový kopec, ojedinělou záležitost mezi čedičovými vrchy, zabere těm zdatným bez taxíku sotva deset minut.

čtěte také příběh : Problematika maďarských studní

Co je pro našince zajímavá zkušenost, hrad je otevřen celoročně, i když s dovětkem, když je dobré počasí. Pevnost byla vybudována ve 13. století, měla chránit Maďary před mongolskými nájezdníky. Byla několikrát zpevňována, i proto odvrátila i mnoho tureckých útoků. Nakonec ji vypálila habsburská vojka roku 1713. Pohybujeme se zcela volně i v malém muzeu, kde jsou vystaveny dobové zbraně a oděvy.

Po sestupu sluníčko rozpustilo poslední nejistotu z dnešního počasí, vyrážíme tedy k hlavnímu cíli balatonského výletu, na sopečnou stolovou horu Badacsony. Vypíná přímo nad jezerem a dala jméno celé vinařské oblasti. V obci Badacsonytördemic jsme uhnuli z hlavní silnice a vydali se do strmého kopce, abychom ušetřili pár výškových metrů, které jsme měli vystoupat. Místo toho se ploužíme stále strměji stoupající a zužující se cestou a zoufale hledáme místo, kde se budeme umět otočit. Našli, trochu osvěžili nudné sobotní odpolene místních obyvatel a pochopili jsme, co naše auta můžou projet. Jen místo na zaparkování nebylo, takže jsme potupně museli kopec slanit zpět do vsi a celé to absolvovat ještě jednou pěšky.



Od poslední badacsonské chaloupky stačilo vyšlapat něco přes 400 schodů a stáli jsme na stole. Hora je zarostlá lesem, trochu jiným, křovinatým, než známe z našich zeměpisných šířek, výhledy nacházíme na okraji černých čedičových skal. A že jsou to výhledy excelentní. Obešli jsme tak část hory a když už se začínalo smrákat, postupně jsme sestoupili zpět k autům. Došli jsme skoro za tmy a najít v listopadu otevřenou hospůdku u Balatonu není úplná hračka. I to se nicméně zadařilo, večer jsme ochutnali maďarskou husu a hlavně tři z čtyř typických badacsonských odrůd bílého.



V sobotu ráno jsme se probudili do mlhy, že by to nešlo vylézt někam, kde to bude nad mlhou? Vymysleli jsme dohodu skoro na úrovni parlamentní demokracie, odjedeme pod další sopečný kopec stolovitého tvaru a bude-li se jevit sluníčko někde nablízku, zkusíme na něj vylézt. A kdyby sluníčko hrálo na pikanou, zkusíme nějakou teplou vodu. Vesnička pod kopcem měla na maďarštinu až podezřele snadno vyslovitelné jméno Kisapáti. Parkoviště u hřbitova zelo prázdnotou, první sluneční paprsky začaly zářit mezi holé větve protějšího parčíku. Náš cíl jsme sice neviděli, Szent György-hégy tady však určitě někde byl. Vždyť jsme se na něj dívali včera z Badacsony.



Až mi někdy někdo bude zase vyprávět, jak je Maďarsko jen placka plná kukuřice, vzpomenu si na sice ne zcela prodyšnou za to zcela propocenou bundu v půlce výstupu. Nejdříve vinicemi, kolem staré kaple, pak kousek listnatým lesem, ke kamenné turistické chatě (v létě jistě v obležení). Čím blíž k vrcholové plošině, tím strmější výstup. Před koncem stoupání už jen schůdky v suti, zelené oprýskané i tak spásné zábradlí. Skály jsou tady zase jednou takové, jaké jsme ještě nikde jinde neviděli. Ještě kousek po křovinami porostlé desce stolu a jsme na „skorovrcholu“. Lavička a stolek, z toho, co vidíme, něco pod zadek nutně potřebujeme. Kdyby se protější kopec nejmenoval Gulyas, zapomeneme, že jsme v Maďarsku. Z mlžného oparu pod námi vystupují jednotlivé špičaté strmé kopce jak na stráži, okolo ticho a božský klid. Temperamentní Maďaři dnes zůstali zavření pod pokličkou. Kdyby nás nečekala slíbená listopadová koupačka, stojíme tam snad dodnes. Pomalu tedy scházíme z vrcholu, ukazuje se, že ne všechny stoly jsou podle vodováhy. Tady někdo nechal stát obytku z kopce dolů a nepodložil klíny, teď se diví, že mu ze stolu sjíždí talíř s polévkou :-). Na severní hraně stolu ještě z výšky jukneme na město Tapolca, mají tam jeskyni s jezírkem, na které půjčují loďku a nebo si ho návštěvníci mohou obejít. Poslední pohled na věnec skal, který „obkolesuje“ celou horu, a suťovým padákem prudce zpět ke kamenné boudě.



K autům jsme pak šli už známou cestou, jen jsme mnohem víc viděli, jak mlha ubývala. Odpoledne nás čekal další zdejší a tentokrát světový unikát. V Hevízu, městu pár kilometrů na západ od Balatonu, je druhé největší termální jezero na světě (tím větším se pyšní Nový Zeland). Postavili tady pochopitelně lázně, tedy se chystáme vyhřívat uvnitř, kam byly svedeny ze země do jezera vyvěrající horké prameny minerální mírně radioaktivní vody, a nebo si jít zaplavat „open air“, teplota vody ani v zimě neklesá pod 26°C. I v půlce listopadu tady kvete egyptský lotos, ale my máme pocit, když se ve vodě přestaneme hýbat, že nás trošku s tou teplotou ošidili. Možná Zemi malinko dochází dech, vytopit jezero hluboké až 56 m asi trochu práce dá. Plavat venku a sledovat, jak v nedalekém parku chodí Maďaři v kožichách, není pro nás běžný zážitek. Na konci 19. století byl Hevíz stejně oblíbeným letoviskem jako třeba Karlovy Vary a jezdili se sem léčit šlechtici i finační magnáti z nejvyšších kruhů. Nám bude stačit, najdeme-li nějaké parkoviště vhodně ke spaní v autě a csardu, kde ochutnáme další z pokladů, které vydává každý podzim sopečná půda. V listopadové neděli večer je i v blízkosti největších balatonských letovisek relativně klid, po pár minutách zatahujeme roletky a vycházíme vstříc degustaci.



Pondělí už musíme trošku přikrátit, cesta domů přeci jen není na hodinku. Obejdeme zámek a park v Keszhtély, jedné z největších zámeckých staveb v Maďarsku. Přestože je pondělí a listopad, můžeme si koupit i vstupenku do zámku, otvírají v deset, chceme se však podívat ještě do přírodní rezervace Kiss-balaton. Přes noc pršelo, ráno je znovu vymetená obloha, jen se o poznání ochladilo. Za to není mlha, bez obav tedy můžeme dojít ke dvěma vyhlídkovým věžím a část rezervace přehlédnout. Potkali jsme tady jen velký houf divokých husí mířících na jih, jinak ticho, klid a pusté velké parkoviště. Pro tento výjezd máme Balaton „splněno“, až příjde další chuť na badacsonské bílé, vrátit se sem můžeme, o pár zajímavostech, které by stály za vidění ještě víme.

11/2008

 

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace