Přes exmoorská vřesoviště

Přejezd mezi národními parky Dartmoor a Exmoor nám trochu prodloužila zajížďka ke Clovely, jediné obce britského království, jež vybírá poplatek za vstup do jejích ulic. Jak je obec turisticky populární, tak je příjezdová komunikace k ní příšerná. Alespoň ta, kterou nám připravila Sygic online nejrychlejší navigace.

předchozí část: Jak v Dartmooru dostat tik do levého oka 

Za nic z toho však nemůže Charles Dickens a ještě jeden britský autor, kteří do strmých uliček a malinkých bílých domků v nich umístili děj svých v Británii velmi populárních románů. A že kulisy jsou to nádherné, o tom se můžeme přesvědčit na vlatní oči. Nejprve sice projdeme šílenou budovou obchodního domu pro turisty kýče, kde se v rohu krčí pokladna vybírající do 16,00 hodin vstupné, protože už se však odpoledne chýlí, než dojdeme dolů k moři, než si dáme zmrzlinu, než také okoukneme nějaké ty suvenýry, většina návštěvníků už zase stoupá zpět do svých busů nebo jiných vozidel. My nikam spěchat nemusíme, protože část parkoviště je vyhrazena i pro obytné vozy a kupodivu tady chybí zákazová tabule. Obecně je v tomto ohledu Devon výrazně přátelštější, než jeho jihozápadní soused.

 

Projdeme i malým muzeem, zkusíme nafotit asi tisíc fotek na téma zapadající sluníčko, dlouhé stíny, loďky v přístavu za odlivu, strmé uličky Clovely, okolní útesy, než padneme únavou přesně před hotelem u přístavu. A to nás čeká ještě výstup stejnými uličkami zpět k autu. Nikdo nás tam však nečeká, i kocour už pátrá v okolí obytky po nějaké kořisti a užívá si kočičí volnosti venku. To je přesně chvíle na pintu místního piva, číšník ji také čepuje už z posledních sil na konci únavného dne.

 

Do národního parku Exmoor už není daleko, rád bych zkusil nějaký výletík na kole jeho okrajovou částí, jen místo alespoň malého flíčku pro zaparkování obytky v místě startu okruhu nacházíme nádraží soukromé parní úzkokolejky, ovšem kdo nejede vláčkem, nesmí parkovat. Tohle stoprocentní lpění na majetkových poměrech mě na Angličanech trochu mrzí, tedy se "trucnu" a místo opouštíme. Jedeme do Lyntonu, městečku na kopci, a do Lynmouthu u zátoky, jeho věčnému soupeři, kamarádovi, sousedovi, kdo ví, jak to obyvatelé obou vnímají. Spojuje je historická "lanovka" podobná té na Petřín, jen tady vše funguje na bázi napouštění a vypouštění nádrží vodou, aby vagónek jedoucí dolů svou váhou uměl vytáhnout ten druhý zase nahoru. Vzdálenost mezi městečky kolmo je snad větší, než ta horizontální.

 

Nejprve se trochu zapleteme do flirtu s parkovacími místy, potom však uvolníme místo mladším a méně objemným a najdeme si to svoje u hřbitova, dokonce vyhrazené pro obytná auta. Vzdálenost od centra nás tolik nemrzí, máme tady naplánovánu okružní trasu pěšky a naše vyvolená plocha je při cestě. Nejdříve jdeme do skalnatého údolí, a to si myslíme, že tohle je jen cesta, kterou se nějak dostaneme k moři. Něco jako kdyby (pochopitelně v trochu větších rozměrech) jedno alpské údolí přes hřeben sousedilo s mořem. Nedá se povědět, že bychom tu nepotkali nohu, přesto ve srovnání s ruchem v centrech obou městeček si tady opravdu volně dýcháme.

 

Vylezeme si na skalnatý hřbítek, vybojíme se na vzdušných vyhlídkách, projdeme uzounkým chodníčkem vloženým do pobřežního útesu. Potom čímsi snad i přirovnatelným k africkému deštnému pralesu, jak je to zelené a husté :-), klesáme do Lynmouthu. Malý přístav v zátoce pod exmoorskými útesy, které mu vytýčily jeho meze z obou stran pobřeží. Pobaví nás tady všude přítomné tabule zakazující krmení racků, protože ti drzí ještě mnohem víc všude přítomní mořští lupiči se nikoho moc neptají, zda by je nechtěl nakrmit. Prostě si svou porci vezmou a ještě se vám vysmějí. Už víte, proč se ten racek jmenuje chechtavý?

 

Následně si vystojíme trochu frontu na tu úžasnou supící a občas proud vody vypustivší zelenou obludičku, která nás vytáhne do zpět do Lyntonu. Tady ještě zkusíme kávu a zákusek, abychom měli dostatek sil na dlážděnou tour k autu. Ty závěrečné dva kilometry po chodnících vilovou čtvrtí a spíš do kopce sice nejsou nejpříjemnější částí dnešního výletu, vidina odpočinku v autě nás však dokáže popohnat, navíc každé příkoří má na svém konci připravenu odměnu pro ty nejméně remcající.

 

My jsme nejspíš byli celý den hodně pokorní, protože naše odměna na nás čekala o pár minut a mil později. Bylo jí úžasné krásné místo pro nocleh v autě na 51°13´56.527"N, -3°47´16.400"W. Moře i městečko je sice někde hluboko pod námi, výhled do dalekého okolí nás však ohromí jak večer, kdy za soumraku ještě podnikneme krátkou procházku po vrcholech tady oblých strání také prudce se svažujících k moři, tak po ránu, kdy jsou výhledy i obloha jasnější. Společnost nám dělají náhodně se potkavší britští tuláci v dodávkách, pán a paní kolem padesátky, nejspíš rómové, a jejich psi. Tolik přítulní a přitom tolik klíšťat v jejich srsti.

 

Naše cesta pokračuje do Porlocku, dalšího městečka, symbolu exmoorského pobřeží. Mohlo by se zdát, že hlavním úkolem je tu pro nás znovu najít historické památky nebo dělat óóóó nad něčím, co jsme ještě neviděli. Jedeme však podél pobřeží jižní Anglie už třetí týden, tedy s klidným srdcem můžeme povědět, že se nám v Porlocku líbí, že nás tady překvapil nějaký asi trochu uchylný požární aktivista, protože snad na každém okně a na každých dvěřích visí leták nabádající k ostražitosti proti požárům, a že i tady jsme našli úžasnou kavárnu, kde nás po ránu vybavili potřebnou dávkou kofeinu a nezdravých cukrů. Ale pochutnali jsme si báječně :-).

 

Pak však nastala chvíle, kdy bylo třeba se pochlapit. 51°11´1.737"N, 3°34´17.122"W je další přepychové místo k parkování i noclehu v národním parku Exmoor. A vychází odtud stezka k nejvyššímu vrcholu této oblasti překrásně vedená vrchovištěm. Když k nejvyššímu vrcholu, tedy to po rovině nejspíš nebude, stoupání je však pozvolné a když už někdo opravdu nemůže, stačí zastavit se a kochat se dalekými výhledy do okolí. Čím výš, tím víc daleké. Vrcholová kamenná pyramida na Dunkery Beaton stojí v nadmořské výšce 519 metrů nad mořem, ovšem tady opravdu nad mořem, to se blýská ve slunci jen pár mil vzdušnou čarou od nás.

 

Celé se to tady tváří jako přerostlá Českomoravská vrchovina, ovšem bez lesů, jen v nejvíc chráněných údolích potoků roste nějaké listnaté spíš roští, než stromoví. Cesty mi naopak připomněly ty přírodní jizerskohorské nebo krkonošské, jak je lidi kdysi vyšlapali. Vrcholová pyramida si na nízkou návštěvnost stěžovat nemůže, přesto si tady každý najde svou chvíli pro fotku, která se bude jevit jako osamocená. Nebo na tichý kruhový výhled do širokého okolí, i když to se může zdát poněkud jednotvárným.

 

Po návratu k autu jednomyslně dohadujeme spaní zde, jen si ještě dojdeme pro asi kilometr vzdálenou ukrytou krabičku. Tuhle cestu s námi absolvuje i kocour. I když dělá, že nás tady vlastně vůbec nepotřebuje, hezky se drží v přijatelné vzdálenosti a užije si tak dobrodružnou procházku vzrostlým lesem. My jsme naopak u vytržení ráno, když po stažení roletek spatříme kolem auta několik volně se pasoucích koní. Naše ranní aktivita je naprosto nevzrušuje, odcházejí až ve chvíli, kdy mají pocit, že tady už nic dobrého ke snědení nenajdou.

 

další pokračování: Anglie má také svoji riviéru

Dojdeme ke stejnému názoru, ještě po úzké silnici vyjedeme kousek pod vrchol národního parku Exmoor, ještě se několikrát rozhlédneme. Ještě zkusíme najít vyhlášenou místní restauraci. Ta má však pro nás v tuto hodinu zavřeno, tedy Exmooru poděkujeme za všechny dary, kterými nás obdaroval, a vydáme se na dlouhý přejezd na jižní pobřeží Anglie, na tzv. anglickou riviéru.

7/2019

 

 

 

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace