Proč nemusíme jezdit na Stonehenge

Jak by se mohlo zdát, že Cornwall může návštěvníkům nabídnout jen pobřeží, opak je pravdou. Vnitrozemí je tiché, zádumčivé, poněkud hornaté a řídce osídlené, především pak tajemné. Bodminská vysočina.

předchozí část: Jak Cornwall vydával své podzemní bohatství a z čeho bohatne dnes

Od moře mírně stoupáme do Wenfordbridge, osady u mostu přes říčku Camel, s tou už jsme se potkali při cyklostezce z Padstow. Tady končí nebo začíná jedna z jejích větví. Právě na takových místech nejsou parkoviště opatřena zákazovými značkami, můžeme tady v klidu přespat a ráno absolvovat cyklovýlet do opuštěných oblastí vysočiny. Jedeme nejprve pár kilometrů po cyklostezce, pak odbočíme na úzkou silničku a po ní stoupáme do Blislandu. Obec se pyšní nádherným kostelíkem prý pro oblast vysočiny typickým. Naivně předpokládáme, že kopec už jsme zdolali, naše trasa je však jiného názoru, silnička neustále stoupá a klesá a znovu stoupá a klesá, tímto způsobem těžce nabíráme další výškové metry.

Úsměvy na tvářích nám vyloudí jednak první výhledy na sice plochou a rozlehlou, přesto několika vyvýšenými kopečky a osamělými stromy a křovinami zpestřenou planinu. Míříme ke kruhu menhirů z mladší doby kamenné zvaných The Trippet Stones, jejichž obrázky jsme náhodou našli při plánování cesty. Pochopitelně to není žádné Stonehenge, přesto jsme napjatí, jak to v okolí těchto dříve posvátných kamenů bude vypadat a zda budeme schopni zaregistrovat něco z jejich dávného tajemství. Zprvu nebylo jednoduché je najít, kruh stojí několik desítek metrů od prašné cesty v pastvině, dokonale ho maskuje malé stádečko bodminských koníků volně se tu pasoucích.

Ve chvíli, kdy se k němu dostaneme, zmocňuje se nás naprosto neřízené nadšení. Kameny jsou velmi dobře zachovalé, nikde ani živáčka, jen pastvina, vítr, slunce, koně, kameny a my. Najednou vůbec netuším, co mám dělat a rozklepou se mi kolena obavami, že něco pokazím a tedy nic nepochopím. Hanička mezi tím obchází rychle jednotlivé kameny, každého se letmo dotkne a míří do středu kruhu. Ten je vyznačen také stojícím, avšak oproti ostatním velmi malým kamenem. Posadí se k němu, současně se i koně začnou hýbat, jejich trasa za novou pastvou vede nejprve v mé těsné blízkosti, pak se trochu "podrbou" o některý z menhirů. Jedna z klisen i s hříbátkem míří přímo k Haničce, tlamička koně a teplá ruka se téměř setkají v dotyku.

 

Také vycházím na okružní cestu, setkání s každým jednotlivým kamenem kruhu však prožívám pomalu, dotýkám se jich oběma rukama a každý z nich sice v duchu, avšak zřetelně pozdravím. Pak se také vydám ke středu, posadím se na stehna a lýtka, kámen mezi koleny a nadosah. Také tento kámen vezmu do dlaní a velmi brzy cítím silný průtok energie mým tělem, jako by vycházela z celého kruhu a současně z nitra země. Jako by všechna z pravidelného kužele směřovala do svého vrcholu, který právě držím v dlaních. Prožívám nesmírně intenzivní pocity jak nadšení z toho, co jsem schopen cítit, a současně obav z toho, abych nebral, co mi nenáleží. Ještě chvilinku setrvám v tom úžasném propojení, pak se vracím "do reality" a zkouším vybrat nějaké pěkné obrázky. Ještě jednou mi kameny neverbální komunikací připomenou svou sílu.

Zachytím první dvě fotografie a zmocní se mě sice trochu nejasný, přesto velmi přímý pocit napětí, tísně, nervozity. Ihned mi dojde, že něco není v pořádku, jen si nejsem schopen uvědomit, co se v posledních minutách změnilo. Vycházím ven z kruhu a je jasno, nepříjemné pocity jak znenadání se objevily, stejně rychle ode mě odešly. Nechce si mi úplně věřit tomu, že by kamenům vadilo "braní obrázků" zevnitř kruhu, přesto si rychle vzpomenu na výhrady lidí z "primitivních kmenů", kteří se také nechtěli fotografovat, protože si mysleli, že jim fotograf bere duši. Fotografovat za hranicí obvodu kruhu kamenů jsem neměl problém, uvnitř ano. Pochopitelně dnes netuším, co jsem prožíval pocitově a co vymyslela mysl, prožitek těch chvil byl však velmi intenzivní.

 

Dalšími uzounkými silničkami jsme sice občas stále nahoru, přesto však už víc i mírně z kopce projížděli nádhernou přírodou Bodminské vysočiny, kochali jsme se pohledy na občasné vrchy semo tamo "poházené" po okolí, na potůček protékající pod starým mostem postaveným jen ze žulových plochých kamenů, čtyři "na stojáka", dva napříč, takhle několikrát vedle sebe, co na tom, že pro dnešní potřeby přelitým vrstvou asfaltu. V St. Breward jsme měli vytipovaný další kostelík, tady však v soutěži o naši přízeň vyhrála hospoda. K autu už jsme měli jen sjet dolů, tedy každému dvě místní piva byla už zaslouženou odměnou.

 

U cyklostezky se nám spalo dobře, čekaly na nás však další pohledy na zvláštnosti přírody vnitrozemí Cornwallu, třeba jezero Colliford Lake, především však na novodobé i prehistorické památky v okolí Minions, posledního našeho cíle jihozápadního anglického hrabství. Najít tady tiché, klidné a legální místo ke spaní znovu nebyl jednoduchý úkol, přestože Parking4night sliboval pravý opak. Nakonec jsme zůstali na rozšířeném a k parkování upraveném vjezdu na štěrkovou cestu, které sice nebylo označeno jako parkoviště, současně jsme však nikomu nepřekáželi a také nás nikdo do rána nevyhnal.

 

Ráno jsme přejeli do centra obce a vydali se nádherným pěším okruhem po okolí. Kolem zřícenin tavících věží přes 200 let starých, kolem opuštěného lomu, na jehož vrcholu bylo obtížné rozlišit přírodní žulové balvany a zbytky po těžbě. Při kruhovém a dalekém výhledu to stejně nikoho nemrzelo. Kolem obrovské hromady kamenů evidentně uměle navršené, možná zřícené, naprosto však neidentifikovatelné, kolem pasoucího se stáda skotu a opodál koní. A také kolem dalších třech kruhů menhirů The Hurlers podobného stáří jako The Trippet Stones. Tady jsou však kameny poskládány blízko obce, chodí tu i poměrně dost lidí, a především nejsou tak hezky zachovalé jako ty včerejší. Je nám zde příjemně, prožijeme tu pár hezkých chvil, "mystické zážitky" jsme však asi vyčerpali včera.

 

Tedy až na jeden. Uprostřed obce jsme našli otevřenou hospůdku a neodolali lákadlům jídelního lístku ve formě desertů. Obsluhoval nás pán, kterému bych hádal hodně přes sedmdesát, paní stejného věku připravovala to, co se hosté chystali zkonzumovat. Na hostinci nebyla označena provozní doba, nejspíš ten pár už neměl jiné ambice, než si užít zbytek svých dnů při práci, která je celý život naplňovala. Jak pán zachytil naši lámanou a pro jeho uši nejspíš zcela neartikulovanou angličtinu, ihned nám přinesl těžkou knihu popsanou mnoha a mnoha zápisy hostů. Ovšem pouze hostů z jiných zemí. Velmi rychle nalistoval poslední český zápis a nedal jinak, že také musíme něco přidat. Desert tam měli úžasný, kávu příšernou, připravenou snad z pytlíku dva v jednom. Tedy jsme se jen pousmáli, zapsali se do historické knihy, zaplatili a odjeli za poznáváním dalších krajů, tentokrát hrabství Devon.

7/2019

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace