Tady je vévodovo Lucemburkovo

S Lucemburskem jsme na sebe tak jako pěkně pokukovali. A pomrkávali a jsme se vzájemně lákali. A nejlevnější pohonné hmoty v západní části Evropy, to je hezká vějička na ptáčka. Jenže když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají....

Intenzita belgického deště za lucemburskou hranicí rozhodně nezeslábla. Pomalu jsme se došourali do Clevaux, prvního většího městečka na trase. Informace o této malinké zemi jsou pro poutníky líné použít řeč anglickou dobře utajovány, český průvodce Belgií se o zemi, z níž vzešel český král nejlepší pověsti Karel IV., zmiňuje poměrně letmo a především o hlavním městě. My chceme do kopců, do skal a k Mosele na dobré víno, v Clevaux máme k dispozici dost dlouhou dobu na ukotvení programu "načatého večera". Dle už klasické hlášky z českého filmu "chčije a chčije" nicméně předpověď počasí slibuje na pozdní odpoledne přece jen pár hodin bez deště. Počkali jsme si na ně, vyrazit na procházku po městečku bez deštníku jsme se však neodvážili.

 

pokračování cesty: Ardenská překvapení

V této části Ardenské vysočiny mi údolí přišla hlubší, stráně strmější, památníky všeho druhu na bitvu z druhé světové na každém růžku. I v Clevaux před vchodem do zámku stojí americký tank, budova měla nějaké poslání v té době. Už nepamatuji jaké, za to si vzpomínám na náměstíčko v podzámčí a na jedinou kavárnu. Poměrně rychle nám zde ukázali, že nafta je to jediné, co lze v zemi koupit levně. Určitě si nestěžuji, nepočítám na výletech každý cent, přesto rozdílu mezi dnem a nocí také všimne i zcela nezaujatý pozorovatel.

 

Dalším místem na cestě, kde mapa hustotou symbolů turistických zajímavostí slibovala hodnotnou podívanou, bylo městečko Wiltz. Už cestou sem jsme začali pokukovat po útulném místečku k noclehu, s přibývajícími kilometry nás však přecházel humor. V každé vesnici kemp z větší části obsazený "trvalými hosty" jako u nás v plné sezoně na Slapech, naopak ani jedno pro obytná auta nezakázané parkoviště o oficiálním STPL nemluvě. Ve Wiltzu jsme si prohlédli zvenku a zrychleně další zámek, déšť nás znovu zahnal do auta. Krásnou zapadlou silničkou mnoha údolími i přes mnohé hřbítky kopců jsmee přejížděli do jižnější části vévodství do oblasti "lucemburského Švýcarska", se stále intenzivněji se černající oblohou a klesajícím mraky však klesala i nálada v autě. Až těsně před setměním jsme jen díky velmi ostražitým pozorovacím schopnostem objevili uprostřed jedné z vesnic malé zapadlé parkoviště mezi obytnými domy, které "přátelé" karavanismu a volného pohybu svobodomyslných lidí zapomněli osadit zákazovou tabulkou.

 

Znechucení z pocitů až snad systematického omezování v pohybu osob po Lucembursku vrcholilo následující den. Nedaleko Echternachu, starého historického městečka na řece Sure, ústí do jejího údolí ústí řada skalnatých roklí, taková krajiná nás láká k pěším výletům. Vybrali jsme si soutěsku potoka Aesbech, hustá síť značených cest umožňuje jeho důkladné prozkoumání. Jsme si mysleli.... Zaparkovali jsme u Berdorfu, malé vesničky na náhorní planině nad údolím. V jejím okolí mapy ukazují několik rozlehlých parkovišť, ta zejí i v den státního svátku prázdnotou, o noci nemluvě. Asi aby se tu nikdo nebál tmy a lesních strašidel, jsou všechna označena tabulí zakazující stání obytných aut přes noc.

 

Vyrazili jsme po zelené turistické po hraně údolí, šlapali jsme po rovině, občas mezi pískovcovými skalami po obou stranách cesty. Magická krabička hledací hry byla ukryta u jeskyně nad potokem Halsbaach. Jeho rokle nás nalákala opustit zelenou a vydat se po modré podél potůčku mezi vysokými skalami. Tento úsek se nám hodně líbil, žádné umělé chodníky, pěkně po kamenech divokou stezkou, občas přes ležící strom, pod převis nebo kolem jeskyňky. Místo mi připomínalo rokle Labských pískovců nebo Českého ráje, bylo mi tu hezky a teplo u srdíčka, připadal jsem si jako doma, kde to důvěrně znám. Ovšem jen než jsme došli k "policejní" pásce a zábraně, bránící vstupu do údolí, naštěstí z opačné strany. Důvod? Nebezpečná cesta. Úplně se mi sevřela hruď, kdyby u nás postupovaly zodpovědné orgány stejným způsobem, nikdy bychom nesměli vstoupit do žádného skalního města, Prachovské skály nebo Adršpach by byly "zapáskovány" a vstup sem by byl zakázán.

 

Nadechli jsme se a strmými úzkými schody jsme vystoupali k vyhlídce, ze které sice nebylo níkam vidět, alespoň sem však nikdo nikomu nebránil vstoupit. Brzy jsme se napojili na původní zelenou značku a přes další vyhlídku pokračovali až k hotelu na okraji Echternachu. Zpět k inkriminovanému zákazu jsme se vraceli po silnici, následovníkům však doporučím zajímavější cestu po značce mezi skalami. Nevšimli jsme si jí možná proto, že jsme znovu dvakrát zmokli, možná nás zlákala další ukrytá krabička pod mostem u silnice.

K autu jsme měli v plánu dojít po značených cestách hlavním údolím Aesbechu, zastavila nás však stejná zábrana. Po krátké poradě jsme se usnesli pokračovat podle plánu, nicméně v případě sebemenšího nebezpečí se vrátíme zpět. Za důvod zákazu jsme považovali rekonstrukční práce na silnici stoupající ve stráni na opačné straně potoka, dnes se však nepracovalo a všechny stroje stály odstaveny stranou. Potvrzující razítko, že nejsme banditi, nám dala rodina s dětmi a později i starší paní venčící veselého psa, které jsme na zakázané cestě potkali. Nádhernou skalnatou soutěsku konečně také ozářilo sluníčko a přišla příležitost i k nějakému pokusu o fotografii. Když jsme dorazili k onomu "nebezpečí", které bylo pravou příčinou uzávěry, byl jsem opravdu rád, že jsme se nenechali zákazem v našich očích naprostu stupidním odradit. V nejužším místě soutěsky, kde má potok největší spád, budovali kovovou lávku dlouhou asi 15 metrů. Úsek bylo možné projít po ní i vedle ní podél potoka. Ne prolézt, přelézt, oblézt, ale PROJÍT a troufnu si tvrdit, že i ve vycházkové obuvi. Větší míru alibismu a vyvolávání atmosféry strachu v lidech pomocí zákazů jsem během svých cest ještě nezažil. A že restrikcím ještě dnes neměl být konec...

 

Po návratu k autu jsme ještě prozkoumali všechna parkoviště v okolí i cestou do Echternachu, zda někde přece jen nechybí zákaz parkování obytných aut přes noc, lucemburská dokonalost však v tomto ohledu několikanásobně předčí pověstnou dokonalost německou. Na obrovském prázdném parkovišti u supermarketu v Echternachu jsme si na tabuli přečetli nápis: "Vítáme v Echternachu turisty v obytných vozech. K přespání použijte campy v ......" jeden vzdálen 10 km, druhý ještě dál. A třešnička na dortu? Nedaleko centra je k dispozici parkoviště označené a vybavené jako STPL, každého uživatele obytného auta k němu dovedou dopravní značky. Zde je šest míst vyhrazeno pro stání obytných vozů. Ovšem i tady je zakázáno parkovat od 22,00 do 6,00 hodin. Nenapadá mě jiné přirovnání, než "vítejte v absurdistánu".

 

Přejeli jsme řeku Sure, nadechli jsme se ve svobodné zemi Německo a omluvili jsme se všem německým restrikcím i pověstnému drilu, je v mých očích jen slabým odvarem drilu lucemburského. Nakoupili jsme v celkem příšerném marketu hned za hranicí, jež však může být jakkoliv příšerný, stejně sem všichni z města za řekou jezdí nakupovat, protože za poloviční ceny. A pak vyjeli šest kilometrů do kopců nad řekou k parkovišti u země dinosaurů. Nejsme příznivci podobných atrakcí, měli jsme však k dispozici krásný rovný plácek na spaní a kolem sebe pár podobně založených byť na dálku přátel. Je volbou každé země, jak se chová ke svým hostům, v Lucembursu, mi stále více připadá, o hosty nestojí.

Nějakým způsobem jsem se za léta ježdění obytným autem naučil, že se mi může spousta věcí nelíbit, nicméně pokud chci poznat nějakou zemi a nějakou dobu se v ní zdržovat, musím ctít její pravidla hry. A pokud se mi ta pravidla hodně nelíbí, nikdo mě nenutí do takové země jezdit. Tedy jsme se ráno vrátili do Echternachu, prošli si historické náměstí a pár okolních ulic, na sluníčku v zahrádce jsme ochutnali dobrou zdejší kávu a mizernou zmrzlinu obojí za nesmyslnou cenu, a potěšeni modrou oblouhou, sluníčkem a plnou nádrží levné nafty, přejeli do Wasserbilligu, naší poslední lucemburské zastávky. Máme jasno, zbytek dní v Lucembursku už nějak přežijeme a dokončím vše, co jsme si zde předsevzali. Příště už pojedeme jinudy. Ve Wasserbilligu automaticky zajíždíme do kempu.

 

Jak je tady zvykem, tři čtvrtiny plochy kempu jsou zastavěny starými i novějšími obytnými přívěsy "na pořád" se zahrádkami, stanovými nástavbami postupně zabírajícími větší plochu než samotný karavan, plůtky, aby mi nikdo nešel "přes moje". Tohle opravdu nemám rád, jako bych z jednoho sídliště "kurníky" třeba Jižní město přejel do druhého. Navíc pro majitele kempu jsem spíš parazitem než přínosem, co se musí naběhat pro platbu za jedinou moji noc, když sezonu už má dávno zaplacenu od stálých klientů.... Naštěstí poslední čtvrtina je volná louka. Na uzamčených dveřích tmavé recepce najdeme jen telefonní číslo a nápis v lucemburštině, možná máme kamsi zavolat, na to ti však, milý kempe, ..... Přejedeme ke stanovišti, které jsme si vybrali, ve stejnou chvíli kolem nás začne přejíždět traktůrek, právě teď se pán s cigárem u pysku rozhodl posekat tady trávu. V těsné blízkosti míjí naše auto, ale já jsem ten, který musí vyjít ven a zeptat se, zda stojím na správném místě. Ten pán nerozumí ani slovo jiné řeči, k úsměvu má daleko, asi jako citrón k chuti rumových pralinek, i tak se nějak dohodneme, že něco poseká a my tam přesuneme auto, aby mohl posekat pod ním. Tím komunikace končí.

 

Připravíme si kola a s trochou špatného svědomí, že jsme nesplnili instrukci recepce, vyrážíme na výlet kousek podél řeky Sure a kousek podél Mosely. Ten výlet je překrásný. Sure je jako zakletá princezna, která zve k objevování své tajemné cesty do hlubokého údolí, my se však vracíme k Mosele. Obě řeky jsou hraniční a oddělují Lucembursko od Německa, Wasserbillig tak stojí v rohu. Jen díky tomu se můžeme pokochat pohledem na soutok řek. Čeká nás však ještě jeden soutok, po chvíli jízdy po hladké cyklostezce se díváme na hnědé vody Sáry mísící se se šedou Moselou. Nejprve z protějšího břehu, později ze železničního mostu a nakonec z výběžku na soutoku. Tady jen krátce, tlupa výrostků v nás zrovna pocity sucha, jistoty a bezpečí nevyvolává. V Oberbilligu na německé straně si dáme sklenku moselského bílého, rádi bychom ochutnali i to lucemburské. Keříky vinné révy rostou po obou stranách vínem proslavené řeky, na německé straně je snad každý druhý dům vinařstvím, na té lucemburské není víno koupit kde. Projíždíme na kolech, tedy máme čas i pozornost sledovat každý jeden dům, dvě městečka, přesto obchod s vínem, vinařství, vinotéka, vinárna, nic takového tam najít nelze. Nejspíš vinařství vytlačili Turci se svým kebabem a bary zvoucí nevkusnými neony k opití se nekvalitní kořalkou globální produkce.

 

Po návratu do auta nás stejný "usměvavý" mužík, který sekal odpoledne trávu, upozorňuje na nutnost registrace a platby za kemp. Pochopitelně se ani jednomu v žádném případě nebráníme, přesto se k nám chová způsobem, jako bychom mu mu něco ukradli. Teprve při vyplňování formuláře k ubytování se všimne, že jsme cizinci, jiný důvod k náhlé změně nenacházím. Najednou se na Haničku směje, žertuje s ní, rukama i nohama se jí snaží vysvětlit, co má kam zapsat do formuláře v lucemburštině. Tady zřejmě už všechny cizince vyhnali a s jejich návštěvou se nějak nepočítá. Nakonec dostaneme i malou slevu a cena za kemp se tak přiblíží evropskému standardu. Jen vypustit odpadní nádrž není kde.

Večer tak sedíme v autě, díváme se k Suře a loučíme se sluníčkem. Zítra bychom ještě rádi pěší okruh, jenže má znovu pršet celý den. A tak za stálého bubnování velkých těžkých kapek deště do střechy ráno opouštíme kemp i Lucembursko. Po třech týdnech na cestách zeměmi Beneluxu vyrážíme na cestu pro tento týden poslední, na cestu k domovu.

5/2019

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace