Toskánské jaro 2

Při svých minulých cestách Štěpánka s Ondrou objevili zajímavý poloostrov vybíhající do moře na jihu Toskánska nedaleko městečka Orbetello. A luxusní místo ke spaní na 42°28´3.699"N, 11°11´14.649"E. Ve stínu pinií, pár desítek metrů k moři, blízko silnice a přesto poměrně stranou, koncem března parkovací automat stále přikrytý slušivým šedým oblečkem.

Právě odtud vyrážíme na top výlet celého týdne, objedeme ten krásný poloostrov. Rovina na křižovatku za Gianellou je ještě trošku "pakárna" po silnici moderní zástavbou, pak najíždíme na pěknou cyklostezku a po ní směřujeme k městečku Orbetello. Jeho prohlídku si necháme na zítra, byť silnice po hrázi by nás k němu dovedla v okamžiku. Dnešní cesta vede podél lagun mezi dvěma přirozenými a jedním umělým předělem jezer od volného moře. Porto Ercole je hezký přístav, poslední možnost občerstvení, odtud už půjde do tuhého. Z mapky trasy leccos poznáme, přesto si neumíme přestavit, co znamená to "do tuhého".

První část: Toskánské jaro 1

 

Po široké asfaltce stoupáme k vesničce Aqua Dolce, sluníčko už má sílu a poprvé mi dojde, že zateplené dlouhé elasťáky pro dnešek nejsou nejvhodnějším oděvem. Libujeme si nad pozvolným nabíráním výškových metrů. Jak prudký a rychlý je však sjezd na záchytné parkoviště před vesnicí, stejně prudký a rychlý je pád našeho optimismu. Aby nám nebylo líto, že následující strmé stoupání nemůžeme vyšlapat na kolech, mění se jeho povrch z hladkého asfaltu na rozbitou kamenitou šotolinu. Z letmých informací vím, že během výletu máme absolvovat dvě stoupání a tedy se při supění vzhůru raduji alespoň z myšlenky, že to budeme mít za sebou hned z počátku. Štěpánka je ve svém živlu, celou zimu poctivě trénovala v posilovně, my s Ondrou děláme jakože v poho, nicméně oba máme na vrcholu "dost".

 

Další pokračování cesty je však dech beroucí. Malý hup dolů a pak pozvolné stoupání po úbočí kopců vysoko nad kamenitým pobřežím. V dohledu jen moře, středomořský les a jediný dům s upravenou zahradou. A cesta jak předem připravená pro horská kola. Protože netuším, co nás ještě čeká, stříkají ze mě ty nejpozitivnější pocity štěstí. Vracíme se na asfalt, cesta sice střídavě, přesto spíš klesá, výhledy na moře i pobřeží zůstavají excelentní. Pořád ještě netuším, co nás později čeká, proto úžasné pocity zůstávají dlouho zachovány.

 

A pak to příjde. Už nečekám žádnou zradu, přesto stojíme takřka na úrovni moře a jediná cesta dál vede vzhůru. A hodně vzhůru a dlouho vzhůru. Mnohokrát střídám šlapání na kole a šlapání vedle kola, Štěpánka by to vyhupsla na pohodu, jen v tom nechce nechat Ondru, já si několikrát vzpomínám na větu od člověka, kterého jsem potkal jedinkrát v životě, přesto mi utkvěla v hlavě. "Když jedu delší výlet na kole, nesmím se nechat zničit kopcem pár kilometrů před cílem, prostě si ho pomalinku vyjdu pěšky". Pronesl ji před publikem totálně zdrchaných, kteří se jeden takový s větším či menším úspěchem pokusili vyjet na kolech. Ten hoch dorazil poslední, a mohl hned pokračovat, my ostatní jsme potřebovali ještě d l o u h o u regeneraci:-).

 

Každý kopec má svůj vrchol a já tam dorazil díky Štěpánčině starostlivosti jako první. Užíval jsem si výhled i pocit, že kousek dolů a kousek po rovině, a jsem u auta. Ty kousky jsme sice trošku prodloužili návštěvou a doplněním potřebných kalorií v Porto Santo Stefano a pak nepříjemnou jízdou frekventovanou úzkou silnicí zpět do Gianelly, ranní "pakárna" zpět k autům už byla jen jakýmsi "vyklusáním po výkonu". Náročný, přesto parádový výlet, zlatý hřeb toskánského jarního programu...

 

Po ranní prohlídce Orbetella, procházce podél laguny a poslední společné kávičce, zmrzlině a zákusku jsme se s Ondrou a Štěpánkou rozloučili a řešili jsme, co se zbylým jedním a půl dnem, který jsme si ještě v Toskánsku mohli dovolit. První volba padla na Pitigliano, nádherné městečko postavené na vysoké skále. S uličkami tak úzkými, že bych mu spíš říkal "pidiglijáno", jsou pozůstatkem starého židovského města, které tu začalo vznikat ve 13.století. Tehdy se sem stěhovali židé z Říma a jejich komunita prosperovala až do příchodu vlády Medicejských. Tehdy museli židé žít v ghettu a nosit červené šaty, nicméně poslední medicejský vládce města povolil v roce 1735 náboženskou svobodu. Nejen pro komunitu židů, pro celé město začal nový život. Příštích 125 let vzkvétaly židovské řemeslné dílny a zdejší universita přitahovala studenty z celé Evropy. Dlouho jsme se procházeli pidi uličkami "pidiglijána" a užívali si nádherné odpoledne.

 

V podvečer jsme zamířili zpět na sever, abychom poslední den našeho toskánského jara mohli navštívit ještě tři malá, avšak historicky cenná městečka. K noclehu jsme si zvolili poměrně drahý STPL v Pienze, jenže cestou nám došlo, jak blízko jsme překrásnému parkování v Bagno Vignoni zdarma. A jak ještě blíž jsme díky tomu návštěvě té michelinské restaurace, před jejímž zavřeným vchodem jsme postávali v pondělí. A tak se stalo, že prvně v životě .... a hned jsme spadli do "pasti na lakomce".

 

Co je to "past na lakomce"? Kdysi jsem v rakouských horách při lyžování pozval synka na oběd, oba jsme chtěli řízek za asi 10 EUR, jenže těsně před objednávkou jsem si všiml nějaké "fleische" za 8 EUR. A tak jsem ušetřil dvě eura a místo řízku přes celý talíř jsem dostal poměrně nechutný malý kousek "landšmítu". U "mišelínů" jsme mohli za 80 EUR zvolit speciál čtyř chodové menu šéfkuchaře pro dvě osoby, abychom však ušetřili, objednali jsme polévku napůl a dvě jídla, k tomu láhev červeného za hodně rozumnou cenu, a platili jsme 72 EUR :-)). Prostě "past na lakomce". I tak se stalo, že jsme se velmi chutně najedli, popili jsme dobré vínko, prožili neobvyklý a příjemný večer. Navíc jsme zasmáli tomu, jak nás staré návyky umí nevědomě nasměřovat někam, kam už dávno nechceme.

 

Z místa nocování jsme ráno viděli Pienzu, malé městečko na kopci. Narodil se tu významný církevní hodnostář doby renesance, a když se stal papežem, nechal si tu vystavět letní sídlo a důstojný stánek pro své modlitby. Zemřel, bohužel, ještě před dokončením staveb a jeho následník o pobyt zde už nestál. A tak se v Pienze zachovalo miniaturní papežské sídlo v celé své kráse dodnes.

 

Blizoučko je z Pienzy do San Quirico D´ Orcia, dalšího malinkatého městečka, sem jezdí návštěvníci obdivovat skvostný románský kostel Collegiata. Březnové toskánské sluníčko už topí na plný výkon, takže můžeme projít těch pár uliček, dát si italskou nálož zmrzliny a capuccino a vyhřívat se před gellaterií.

 

čtěte také: Vánoční Gargano

Poslední zážitek jsme si nechali do Montalcina. Tady rostou bobulky, ze kterých místní vinaři vyrábějí proslulé Brunello, a to je pro mě výzva. Pevnost, starý kostel, průčelí renesančních domů, dokonce i kávička jdou tady stranou, vidím jen lahve Brunello. Tedy jsme to celé prošli, koupili jsme si jednu "akční soupravu" Rosso + Brunello a s klidným svědomím mohli odjet k brennerskému průsmyku a velmi pomalu se probouzejícího jara české kotliny.

3/2019

Vladislav Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Přihlásit se Nová registrace
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace